Po několika peripetiích s obsazením i termnm zájezdu se nakonec účastnictvo ustálilo na Cvrčka, Raka, Evu a mě (jedno auto) a rodinu Zavřelovic s kamarádem Tomášem v autě druhém. Především dáky Cvrkovi se včas podařilo poshánět potřebné vybavení a v pátek ve tři odpoledne už jsme byli nasáčkování v Rakovic feldě a uháněli si to na Znojmo. Kilometry nám celkem rychle ubíhaly pod koly, zvláště po nájezdu na Rakouskou A1 už to frčelo jak po másle. Druhá část výpravy nás potkala na odpočívadle kousíček za Linzem i když vyráželi o něco později. Na další cestě jsme ještě měli možnost z dálky obdivovat Mondsee a brzy nato jsme se již začali škrábat směrem do Vysokých taur. Setmělo se a dokonce začalo silně pršet – tou dobou jsme neočekávali že počasí nakonec nebude tak zlé. Při příležitosti dotankování jsme vyměnili řidiče, což se ukázalo býti pro některé účstníky výpravy mírně nestravitelným (prý jsem jel v tom lijáku v těch serpentinách jako ďábel – no já měl pocit že jedu brutálně opatrně). Jakmile jsme prosvištěli Felbertaurentunelem tak už to šlo ráz naráz a nejdnou jsme byli v Pragratenu ve východním tyrolsku. Druhá posádka už tu na nás nějakou chvíli čekala a tak jsme je jen následovali do zavřeného kempu a uložili se na verandě.
V sobotu ráno jsme se probudili kolem páté, stále poprchalo a po okolních horách se válely mraky. Mezi vařením a snídáním jsme si porozdělovali materiál a rozhodli co všechno necháme v autě. Nakonec tedy na každýho vyšly mačky, cepín, sedák, dvě karabiny, úvazky a jedno lano na skupinu. Zatímco přestalo pršet jsme se autíčkem posunuli ještě kousek do výchozího Hinterbichlu, kde právě vstávali další skupinky Čechů připravujících se na výstup. Trošku nás vyděsil výrok, že bez sněžnic nemáme šanci. Tak jsme tedy vyrazili vzhůru doufaje, že s mačkama vystačíme. Počáteční stoupání nás vedlo nádherným ostrým a rozlelhlým údolím po křivolaké skoro silničce. Bohužel počasí bylo pořád sychravé, tak jsme si výhledů moc neužili, ale Evička aspoň zkoumala mechy a lišejníky a poučovala zbytek výpravy o místní floře. Bylo zřejmý že v těch kopcích je někde zakopaná vodní elektrárna, přesto krajina vypadala člověkem téměř nedotčená. Takto jsme tedy v dobré náladě dorazili k Johannishutte ve výšce cca 2100 a blízko ní jsme měli štěstí a potkali pár svišťů jak si to tak údolím popiskovali. Z pohledu do dalších výšin údolí bylo zřejmé, že sněhu s výškou razantně přibývá, tak jsem doufali, že to bez těch sněžnic zvládnem. Já jsem dostal na pauze podpásovku od mé termosky s čajem, jejíž obsah skončil nasáknutý v mikině, což znamenalo zaprvé konec mikiny a za druhé konec čaje :-(
Další fáze bylo překonat zbývajících osmset výškových metrů k Deffregerhaus. Cesta se změnila v klasickou horskou stezičku, stoupali jsme velmi prudce a čím dál častěji se brodili nějakým tím sněhovým políčkem. Také začínalo být cítit, že nahoře přeci jen příliš teplo nebude. K Evině zklamání ubýalo kytiček a přibývalo skal a sněhu. Po několikátém zlomu údolí jsme konečně spatřili vytoužný Deffregerhaus, nejprve to však vypadalo že se k němu nikdy nedoplazíme. Ačkoliv byla mlha tak slunce dost pálilo a sluneční brýle byly nutnou pomůckou aby člověk vůbec věděl kam šlape. Přestože to zprvu vypadalo nereálně tak asi o hodinku později jsme stanuli u chaty a protože byla zima a trošku posněhávalo zalezli jsme rovnou do winterraumu a zahřívali se ve spacáku. Pan Zavřel se pokusil zatopit ale bohužel se podařilo pouze začoudit celý winterraum.
Asi po hodince a půl mě nekdo vytáhl ven ze spacáku, že to musím vidět a je pravda že to stálo za to. Na chvíli se totiž roztrhaly mraky a všude okolo nás byly nádherný hory, jen ten Venediger nebyl vidět – pouze ledovec pod ním. Ale byla to prostě nádhera, která se nedá slovy popsat... až doplním fotečky tak mi určitě dáte za pravdu. Zahřátí proslunění na těle i na duši jali jsme se připravovat na ýstup dalšího dne. Uvařili jsme si večeři (to už zase sněžilo), seřídili mačky a vytřídili materiál. Po dlouhých debatách nakonec bylo rozhodnuto že přes ledovec půjdem stejně jak jsem byli v autech a bereme jen jeden batoh na dva lidi s vybavením a jídlem. Ke spánku jsem uléhali za sněživého šera a doufali, že ráno bude počasí lepší.
Ještě chvíli před námi vstává druhá skupinka a vyráží na vrchol první. Vstáváme sice za tmy, ale počasí vypadá povzbudivě, mraky jsou alespoň trochu roztrhané, a tak rychle snídáe a vyrážíe vzhůru.Prvních pár metrů k nástupu na ledovec jde celkem snadno, pak obouváme mačky a navazujeme se. Mezitím už je první skupina snad skoro v půlce ledové plochy. Vyrážíme. Jde to překvapivě dobře,mačky pěkně drží, vypadá to že trhlin moc nepotkáme a navíc se docel rozjasňuje, vypadá to na pohodový den. Jednou za čas dáváme pauzy n napití a namazání se. Zanedlouho dorážíme do sedla nad ledovcem kde doháníme předchozí skupinu. Tady už je počasí zcela jiné – totální mlha, není možné rozeznat sníh od oblohy. První skupinka to raději vzdává a jde dolů. My vytahujeme mapu a buzolu a zkoušíme se zorientovat. Nakonec se rozhodneme to zkusit. Přesto další hodinku celkem tápeme v mlze, jediné co víme, že držíme směr. Po té hodince to však vypadá nadějne podle všeho jsem vystoupali na závěrečný hřebínek. Vypadá ostře, ale mlha jeho nebezpečnost skrývá. Opatrně se po něm vydáváme a skutečně po pár metrech se citáme u velkého kříže na vrcholu. Nečekali jsme že budeme nahoře tak zničehožnic, takže jsme troch překvapení a vrchilová euforie se dostavuje pomalu. Za chvíli se na vrcholu objeví ještě další skupinka,která vrchol trefila díky GPS a obdvně hodnotí náš výkon "pouze" s busolou.
Cesta dolů už je v pohodě – tušíme směr a občas jsou i vidět zbytky zavátých stop. Navíc skopce to jde přeci jen lépe. Netrvá dlouho a už si lebedíme v Deffregerhausu, Ješt se přebalíme a rozhodujem, že ráno brzy vyrazíme k autu, abychom do večea byli v Brně. Začíná silně sněžit...
Ráno je krušné, mlžné a mrazivé a hlavně přes noc napadlo celkem dost sněhu. Máme tedy trochu ze sestupu strach. A skutečně občas se musíme brodit téměř popás (někteří opravdu popás) ve sněhu, alezas tak pomlý to není, navíc směrem dolů sněhu ubývá a celkem rychle se otepluje. U johannshutte se loucime se svistikama a svistime po silnicce doooluu, cetsa nam pekne odsejpa a kolem desate uz se prebalujeme u auta. S Taurama jsme se rozloučili velice rychle... stačilo projet tunelem byli pryč :-( Doufáme, že je zas někdy navštívíme.
