Na přelomu února a března jsme s několika kamarády podnikli víkendový přechod Nízkých tater na sněžnicích. Následující řádky se pokouší zachytit nejzajímavější události a zážitky.
Po složitém domlouvání nakonec naše výprava započala cestu v počtu šesti lidí, neboli tří manželských párů (Eliášovi – Čmelda, Čočka; Hubáčkovi – Alice, Roman; Mikuláškovi – Klíček, Pírko) ve čtvrtek večer na brněnském hlavním nádraží. Natěšeni na lůžkový vůz jsme vyrazili pro leženky, avšak byli jsme uzemněni s tím že vláček má 6h zpoždění a tím pádem leženky leda až v Bohumíně. Nu což nebylo na výběr, tak jsme se nasáčkovali to beztak již docela plného vlaku a vyrazili směr Bohumín. Cesta příjemně ubíhala (zvláště těm co hluboce usnuli po rozebrání všech životních zkušeností). Zanedlouho se nám dopřálo homeless like pobytu na Bohumínském nádraží, kde mají v noci zavřené úplně všechno kromě homeless fleku pod cedulí s odjezdy a stromu v parčíku (alias WC). Hurá vláček už je tady – Eliášovi a Hubáčkovi podnikají útok na lůžka, zatímco otrlejší Mikuláškovi vezmou zavděk fleku v kupáči s východoslovákem s vlastní zásobičkou láhavčů, které nasává i ve spánku.
Ráno v Tatranské lomnici je chladné ospalé, líné, převlékací a snídací. Po nezbytných úkonech následuje přesun na bus, který nás o půl hodinky později vyplázne na sedlu Čertovica. Je půl sedmé ráno a světe div se tady mají kolegové Slováci sníh! Počasíčko vypadá nadějně a tak akčně nasazujeme sněžnice a zdoláváme první vrcholy (hromad odhrnutého sněhu u sjezdovky). První krpálek nás skutečně zahřeje avšak jsme odměněni výhledem na Vysoké tatry.
Na hřebínku začíná místy nepříjemně foukat, ale zatím se jde docela dobře, krátka svačinka kousek na lajštrochem nás konečně probudila, zato výstup na Králičku v již docela prudkém větru ženoucím sníh nás zase poněkud ubil. Zbývající hřebínek od Králičky na Chatu M.R.Štefánika je ve znamení větru a nekonečné rovinky. Občas ale z mraku zamrká obrovitánský Ďumbier a dává najevo, že je na co se těšit. Také potkáváme první souputníky – většinou skialpinisty, co jsou rychlejší než my (hlavně z kopce). Hned za sedlem Čertovica nám zmizeli dva běžkaři jejichž stopu jsme se zbytek cesty amrně snažili najít.
Oběd na chatě nás všechny dostal do formy – hroký čaj, výborný gulášový kotlík a kapustnica člověku hned zvedne náladu. Nabytý materiál je však bohužel cítí i při následném výstupu na Ďumbier. Nakonec volíme styl – ještě alespoň ta další tyč, každých pět tyčí dáme za odměnu pusu a kždou desátou nahlas oslavujeme. Jak se blíží vrchol začíná docela brutálně foukat. Ha 40 tyčí a nějaký drobný a už se objímáme s křížem na vrcholu. Dáváme čaj a necháme se fotit skialpinistou – fotku posuďte.
Odpoledne se nachyluje a nás čekají dvě hodinky cesty na Kamennou chatu, v tuto chvíli však ještě nikdo z nás netuší jaká to bude dřina. Jak klesáme tak se postupně zatahuje, až zavládne docela hrubá mlha, zato o to víc fouká, největší boj je však se sněžnicemi na velmi příkrém traverzu. Zabrat dostává hlavně Eva se svým mírně pochroumaným kotníkem, ale ostatní na tom také nejsou nejlépe. Snad stokrát se přesvědčujem, že chata je už za tím dalším rohem a že už tam budem. Většinou nás za rohem však čeká jen další roh, hustější mlha, prudší vítr a utahanější celej člověk. Ač se to zdá neuvěřitelné asi 16.30 na sklonku setmění konečně dorážíme k chatě. Ze všeho najdřív objednáme rundu horkých čajů a pak se jdem zajímat o ubytování. Dozvídáme se že švak není volno – to jsme skutečně nečekali, ale více nás už zarazilo, že navzdory cedulce na dveřích nás nebyli ochotni ubytovat ani na zemi v hospodě po zavíračce. Objednáváme tedy další rundu čajů a diskutujem co s tím uděláme (část žen se po této zprávě tváří ještě o něco vyčerpaněji). Světe div se a chvílu na to přichází znova číšník a že prý nás teda na té zemi ubytují. Jsme tedy spokojeni dáváme ještě několik rund čaje a večeři. Po večeři – světe div se – opět přichází číšník, že prý mají místo i v ubytovně (po tomto zážitku naprosto necháípu systém ubytovávání na Kamenné chatě). Tuto skutečnos však uvítali především ženy a tak jsme zalehli hned jak to šlo s vidinou brzkého vstávání.
Probudili jsme se ještě za tmy, rychle balíme a dáváme snídani, mezítím svítá a vypadá to na nádherný den, takové ranní okamžiky člověka vždy nadchnou. Zanedlouho tedy nadšeně vyrážíme po slunném úbočí směr Ďereše.
Náležitě si tyto chvíle vychutnáváme, fotíme co se dá a sluníme se. Sluneční brýle jsou dobré i na něco jiného než proti větru :-) Cesta po slunném hřebeni příjemně ubíhá, avšak již na Poľaně začíná být jasné, že nám sluníčko dlouho nevydží. Z údolí před Kotliskou se žene solidní uragán, který nám mete drobný ostrý sníh přímo do tváří. Dosažení nizoučké Poľany se zdá nadlidským úkolem. Doufáme, že toto brzy přejde. Kousek za vrcholkem nacházíme malý ostrůvek závětří a posilňujeme se co to jde. Naštěstí výstup na Kotliskou je kryt samotným mohutným vrcholem takže jdem dál celkem za větrem. Poslední schod přímo proti návěji na vrchol Kotliské dává všem pěkně zabrat. Horší je však, že na vrcholu se k nám vrací onen uragán. Není vidět na metr natož nějaká tyč. Odvážně vyrážíme za Čmeldou coby tyčí po ostrém hřebínku – vítr fouká z vrchu a pohledy ze srazu od nás vpravo kam nás tlačí vítr nejsou zrovna příjemné. Vážíme každý krok. Naštěstí v chvilkovém záblesku oblohy sptřujeme další tyč ve svahu nalevo a to nám umožní chyit správný směr na Chabenec. Neustále doufáme, že uragána aspoň na chvíli přestane, jsou to však marné naděje. Cesta se občas sestává skutečně z hledání další tyče nebo chůze naslepo doufajíc, že tam někde ta další tyč bude.
Takto dorážíme až k rozcestí v sedle Ďurkovej, nemusíme dlouho přemýšlet o tom že se poksuím ve svahu Ďurkovej nalézt slibovanou útulňu. Naměříme etdy azimut tak přesně jak jen podmínyk dovolují a vyrážíme do bílé slepoty svahu. Máme štěstí, útulna nalezena – vede do ní krásný sněhový tunel – vevnitře nefouká a dá se tam pít čaj, jíst, zkumat mapa a hrát na místní kytaru. Skvěle strávená hodinka. Mezitím jsme rozhodli, že vzhledem k počasí se nebudem pokoušet o zbytek hřebene a raději zamíříme do doliny k vísce Jasenie. Rychle tedy překonáváme krátký lavinový svah a snadno nacházíme vyšlapanou cestičku do údolí. Cesta klesá prudce, přestává foukat,, sníh se stává těžším a začíná být teplo. Nakonec rozbíjíme tábor na loučce u potoka již celkem nízko. Ještě jsme si na noc napchali břicha spoustou dobrot a čaje.
Noc byla klidná a vydatná, vstáváme brzy a vyrážíme údolím dolů, zanedlouho se ztrácí sněhová pokrývka a kolem začíná být jaro – kytičky, jehnědy, dokonce sluníčko vykukuje. Ve vesnišce Predajná již působíme se svým sněhovým vybavením mírně komicky. Díky mobilní technice víme, že 11.15 nám ze státní silnice odjíždí busík do Bratislavy. Akorát se etdy stihneme převléct do suchého a hurá domů...
To je z našich zážitků vše a na závěr se s vám rozloučíme úpěkným obrázkem Ďereší v ranním slunci....
