To se tak stane, když je člověk optimista. Tímhle článkem trochu předbíháme na konec našeho putování, nicméně stojí za zapsání dokud je ve velmi živé paměti. Během dovolené jsme se tak nějak octli na Floridě v Miami. Plán byl Miami opustit týž den jako jsme měli večerní let z Raleigh zpět domů, což se nám stalo osudným.
Večer před odletem:
Kontrola, že nedošlo k žádné změně plánovaného letu z Miami do Raleigh druhý den v 10.15 ráno. Vše je v pořádku. Nastaven budík na 7.00.
Osudný den 7.00:
Vstáváme, balíme, píšeme sms Blance, která nám na letiště v Raleigh přiveze zbývající bagáž, rychlá snídaně, checkout a odchod na bus. Po osmé nasedáme do busu a před devátou se ocitáme na letišti. Vyzvedáváme batoh a sedačku z úschovny a děláme nutné přebalení tekutin a kokonizaci kočárku. Frontíme se na odbavení. Fronta je dlouhá a paní je hoooodně pomalá. V 9.35 se dostáváme k pultíku.
Osudný den 9.35:
Paní Velmi Pomalá nám oznamuje, že odbavení pro náš let právě skončilo a že máme smůlu. (Bohužel se nekonalo žádné upozornění na konec odbavení jak bývá dobrým zvykem alespoň v Evropě). Následuje zděšení, zoufalé prosby - paní je Neoblomná. Následuje dotaz, co tedy máme dělat, paní Nekompententní chvíli krčí rameny a pak nás posílá o tři přepážky dál. Jdeme tedy tam, čas sice běží, ale trpělivě čekáme až paní odbaví pasažéra a nemusí tak přerušovat činnost. Když ji sdělíme svůj urgentní problém, zjišťujeme, že je zřejmě příbuzná s paní předchozí a posílá nás za panem v červeném co se stará o lidičky aby se správně frontili. Pan Ochotný dává najevo, že je paní Hloupá a že on teda nám vážně nemá jak pomoc. Nakonec společně s paní vymyslí, že máme jít zhruba o 30 přepážek dál k hlavní přepážce. Mezitím uběhlo 15min a nám začíná být jasné, že do tohoto letu už nás opravdu nenacpou i kdyby chtěli :(
Osudný den 9.50:
Frontíme se na hlavní přepážce, naštěstí asi jen 10min. Vysvětlujem paní Snaživé náš problém, včetně letu do Evropy, aby měla jasno do kdy se potřebujem dostat do Raleigh. Paní se tváří jako, že impossible, ale alespoň se snaží, usilovně ťuká do počítače, volá na pomoc paní Chytrou. Čas běží. 5 minut po odletu našeho letadla (10.20) paní přijde s možnostmi A a B. Možnost A je zaplatit $1000 a letět okamžitě do Charlotte - pronajmout si auto a říditi 200 mil do Raleigh a snad stihnout check-in do Evropy. Možnost B letět do Raleigh v pět odpoledne a let do Evropy o 3h nestihnout. Bohužel nemůžeme hned ověřit jaké jsou možnosti posunu letu do Evropy (přestože letíme také s American airlines, let byl rezervován přes British airways a tak nám to paní nemůže zjistit), navíc přepážka British airways je 15minut chůze daleko. Je třeba se rozhodnout hned nebo uletí i možnost A. Volíme ušetření $1000 a tím pádem neznámou B. Odcházíme hledat British airways... Dítě začíná být nezvladatelné a střídavě ječí a zdrhá po letišti. Pan Ochotný nám aspoň přiveze zdarma vozík na věci co normálně stojí $5.
Osudný den 10.30:
Nalezena přepážka British airways - je zavřená a otevře ve 2.15pm (shit!). Pokus o zprovoznění letištní wifi a nalezení tel. čísla. Sms Blance, že všechno je jinak. Wifi nezprovozněna. Zhruba v 11.00 nalezeny letištní informace nezaznačené v žádném plánku - průhledný kiosek uprostřed haly E (hal tu máme do J) s nevýrazným nápisem a šedivou paní schovanou za pultem. Paní ochotně vyhledá číslo na BA a dokonce mi ho i vytočí do info telefonu.
Další půlhodinu trávím se slečnou s indickým přízvukem na telefonu. Slečna se snaží, ale já moc nerozumím jí a a ona moc nerozumí mě. Jde to pomalu. Nakonec mě přepojí aby mi spočítali pokutu za přebookování letu, dalších 20min trpělivě čekám na přepojení a pak zavěšuju (osudná chyba). Nicméně jsme chytřejší - let nějak posunout půjde -> Eva jde na check-in večerního letu a já znova telefonovat. Znovu vytáčím linku a proťukávám se automatem než se dostanu k operátorce - ta mi sdělí, že bez čísla rezervace mi nepomůže (jaktože ta první mohla??), nakonec ji přesvědčím, že mám dost informací k tomu aby mohla můj problém řešit - a tak řešíme, znova od začátku. Po zhruba 40ti minutách telefonování a střídavého čekání na ověření tohoto a tamhletoho se dozvídám, že mám serious problem, protože Jindřiška bude mít v posunutém letu už přes dva roky a let z USA operují American a ne British a oni neví zda to vůbec jde přebookovat - musí to prý ověřit a mám si zavolat za hodinu.
Mezitím se Eva nechecknula do letu do Raleigh, protože se jí na něco ptali a házeli částkou $700 a ona jim nerozuměla. Jdeme tedy na check-in znovu spolu, žádná částka nepadá, jsme checknuti a zařazení na stand-by (viz níže) list do večerního letu. Mezitím se přehouplo poledne - přesouváme se k telefonu všichni a čekáme až uplyne hodina. Jindra usíná....
Osudný den 12.30:
Uplynula hodina, linka BA je přetížená a už ani neumožňuje čtvrthodinové čekání na operátora. Opakovaně desetkrát dvacetkrát. Po půl hodině se konečně dočkáme.... Další slečna samozřejmě neumí navázat kde předchozí skončila, takže kolotoč vysvětlování začíná nanovo. Nakonec se přeci jen podaří částečně navázat. Po asi 40ti minutách telefonu se dozvídáme, že tedy posun možný je. Pokud chcem druhý den, bude nás to stát $1400, pokud chceme letět až za tři dny bude to jen $573. Moc dlouho se nerozmýšlíme a volíme levnější alternativu a zároveň začínáme litovat odmítnutého letu do Charlotte jen za $1000.
Vtip dne je, že platbu nemůžeme provést v Raleigh, ale v Miami v office osobně (co bych dělal kdybych byl někde kde jejich office není??). Kancelář v Miami mezitím otevřela...
Osudný den 14.30:
Paní Stará v British airways office se tváří, že vůbec neví o co jde, ačkoliv podle jejich linky důvěry by vědět měla. Nakonec podle čísla rezervace (co jsme mezitím zjistili) nachází v systému náš problém a vypadá to že ho konečně dořeší. Asi 20min něco ťuká do počítače a tváří se podezřele, pak se omluví odejde dozadu a várít se s tučným manuálem zřejmě k používanému softwaru. Za necelých dalších 20min je hotovo a dokonce i zaplaceno - kupodivu to bylo jen $498. Odcházíme na bránu čekat na večerní letadlo.
Osudný den 16.00:
Jak se tak blíží boarding do vytouženého letadla, začínáme chápat co je to stand-by. To tam prostě sedíte a čekáte zda na vás zbyde nějaké náhodou uvolněné místo. Oněch $700 zřejmě bylo za to mít tu jistotu, že nás vezmou. Jindra se mezitím probudila a sleduje krtečka a těší se na letadlo (těžko jí vysvětlit, že možná zas nebude). Nakonec jsme se tam teda těsně vlezli a unaveně zapadneme do sedaček v letadle. Míříme do opět do Durhamu, kde strávíme tři dny čekáním na další spoj. Po příletu do Durhamu se bavíme s Jonem a jemu se s American tohle stalo už třikrát....
Shrnutí:
- Možná jsme nebyli na letišti s dostatečným předstihem (naše chyba)
- Nikdo a nic nás neupozornilo, že se blíží konec odbavení našeho letu (kdyby ano, tak jsme předběhli frontu a stihli bychom to)
- U leteckých společností vše běží jak na drátku a s úsměvem dokud je vše v pohodě, jakmile máte problém, je personál nekompententní pomalý a někdy i hrubý (a to vše za vaše peníze)
- Možnost žádat nějaké náhrady zřejmě není, protože konkrétně u American jsou časy odbavení na jednotlivých letištích stanoveny v přepravních podmínkách (jenže kdo z nás ten 200 stránkový dokument čte...)
- Nevím jakým způsobem bych řešil podobnou situaci, kdybych nebyl na letišti, kde je mraky veřejných telefonů s neomezeným zdrojem energie a kde je office ve kterém mohu zaplatit.
- Příště budu na letišti raději 3h předem....
Jak si to užít
