Také vzhledem k předpovědi jsme se rozhodli cestovat z Brna do Rakous přes noc, jelikož nocovat ve slotě někde na parkáči se nám příliš nechtělo. V sobotu ve dvě ráno jsme tedy postupně obložili a naložili volvozidlo všemi nezbytnými krámy lavinovým vybavením počínaje přes mačky, cepíny a helmy a jídlem konče a tradá směr Mikulov - Wien - Leoben - Eisenerz - Johnsbach. Cesta vcelku ubíhala, jen nás děsil čím dál hustší déšť a čím dál horší viditelnost. Poslední kilometry se sirkama v očích na ledovico sračce byly vážně pořízeníčko. Nicméně kolem sedmé ranní jsme úspěšně přistáli v obci Johnsbach přímo u nástupu štreky navrch.
Naproti na louce se zrovna probouzela smečka psích spřežení co tu zrovna měli nějaký závod (jen nevím jak se jim sáňkovalo po všudypřítomném bahnotrávníku), lilo jak z konve a fičel solidní větřík - tak jsme se rozhodli ještě hodinku schrupnout. Za hodinku počasí stále stejně naprd, dáváme makovce k snídani, mezitím přichází milá zpráva od rosničky z Brna (díky moc), že lavinová situace ujde (1/2) a jinak že má sněžit o stošest. Nám zatím přijde že leje o dvěstěšest, nicméně se nakonec vykopeme z auta a pod stříškou blízkého Gasthausu pomalu ale jistě zbrojíme k výstupu.
Plně vyzbrojeni nakonec až okolo půl desáté zapichujeme teleskopky do bahna a počínáme se škrábat vzhůru. Naštěstí déšť zatím trochu zjemnil a již prvních sto výškových mění déšť na sněhodéšť, což je v zásadě pozitivum. Po cestě ještě obdivujem urputnost únorově vzkvetlých koniklecoidních kytiček a s dalšími metry se začíná objevovat sníh a to nejen za krkem ale i na cestě. Celkem nám to šlape, je sice zataženo ale mraky jsou vysoko, takže vlastně docela fajn počasí, obdivujeme divokost údolí či strže, kterou je vedena cesta vzhůru. Za nedlouho odhodlaně nasazujeme sněžnice, dáváme dýchací pauzičky a zase šlapem dál. Po pravé straně na nás občas vykoukne ledovodopád. Cesta není příliš dobře značena - respektive zimní značení chybí zcela a tak hledáme cestu napůl intuitivně a napůl podle zavátých stop těch před námi. Nadšení pro zimní přírodu ale stoupá s každým metrem a dokonce i to sněžení už přešlo ;-) Nečekaně brzy na nás vykoukne Hesshütte - no aspoň bude čas na relax. Co nás však netěší, je roj postaviček okolo, začínáme se obávat...
Přivítání příliš vřelé není - ve winterraumu už je 12 lidí a kapacita je 10. Další čtyři už jsou asi fakt moc - prý si máme postavit iglů :( V tomhle počasí jsme tedy takovou početnou společnost rozhodně nečekali. Vypadá to na nějakej maďarskej zájezd a 4 další čechy k tomu. Nevím jestli mám paranoiu, ale obvyklá horsko - přátelská atmosféra moc nenastává. Naštěstí se všichni osadníci zrovna chystají alespoň na výlet. My tedy můžeme okupovat winterraum aspoň na odpočinek a hodit něco do žaludku. Potom se rozhodujem co dál - nakonec se kluci rozhodnou udělat procházku pod nástup k Hochtoru a já se rozhoduju dohnat chybějící spánek alespoň odpočinkem v závětří - zítra se budou síly hodit.
Kolem páté se kluci vrací a řešíme jak to vymyslíme se spaním, nakonec se dva úchýlí do vysklené předsíňky chaty další dva na verandu - když nic tak aspoň trochu závětří. Vaříme večeři a spřádáme plány na ráno. Počasí by snad mělo být trochu lepší, tak když štěstěna a lavinová situace dovolí pokusíme se zdolat původně plánovaný Hochtor.
Ráno bylo mrazivé, ale na chvilku vysvitlo i sluníčko a osvítilo nám kopeček nad námi. Vaříme kaši a chystáme výstup. Lavinovka vypadá výborně takže vyrážíme směr Hochtor. Nástup k žlabu je celkem rychlý, ale již první kroky do svahu dávají tušit, že utržení ničeho sice nehrozí, ale sníh je hodně měkký takže se budem bořit a dost se nadřem. Spekulujeme kudy v létě vede ferátka přes skalní práh nad námi, ale prakticky nemáme tušení. Pod skalním úsekem se navazujeme a trénujeme jištění přes cepín. Tím se postup ještě zpomaluje. Nicméně brzy nacházíme průrvu, kterou se vyhoupneme nad skály a již nás čeká jen dlouhý žlab na hřeben. Šlapeme statečně, ale brzy je jasné že vrchol je časově nereálný. Okolo jedné hodiny se pod hřeben v odhadované výšce 2100 otáčíme, tvoříme cepínovou kotvu a odslaňujem těch několik délek zpátky dolů. Rychle přebalit a ve tři hodiny už si to svištíme zpátky dolinou k autu.
Sestup nás slušně dorazil, dorážíme skoro za tmy, na jídlo není čas ani nálada. Hupky do auta, cihla na plyn a zpátky domů. Ačkoliv cíl zůstal nedosažen hodnotíme výlet (i vzhledem k počasí) jako úspěšnou záležitost. Zkušeností jsme si odnesli víc než dost a do těla jsme si dali taky. Hory byly pěkný a o to přeci jde ;-)
Díky všem zúčastněným za společnost a těším se někdy příště.
