Miami

Ze Salt Lake city jsme se přes noc přepravili do Miami. Nejprve přískokový let do Denveru a pak delší do Miami. Cesta proběhla v poho, Jindra skoro pořád spala. V Miami jsme se ocitli kolem šesté ráno místního času a prvně jsme zmrzli na překlimatizovaném letišti (než jsme objevili, že hned před dveřmi je krásných dvacet stupňů (kolik asi tak bude přes den?). Chvíli nám trvalo, než jsme přebalili batohy, nechali část věcí v úschovně a zakoupili lístky na bus. Bus byl dost nacpaný, takže se dvěma batůžky, kočárkem a dítětem (které nesmí být v kočárku) to bylo vcelku komplikované, ale za 40minut jsme přistáli s jedním přestupem před naším hotelem (který byl mimochodem rozumně levný a docela slušný) v severní části Miami Beach. Další dva dny jsme tedy strávili v Miami, převážně koupáním, flákáním se, procházením se a čekáním na letadlo. Souvislé vyprávění, proto nemá příliš smysl, spíš vám zde shrnu nějaké zajímavé a zásadní poznatky a přidám odkaz na fotky.

Doprava a bydlení

• V Miami funguje slušně hustá a relativně levná síť hromadné dopravy (bus, vlak, metro, metromover), která má samozřejmě pár nevychytávek.
• V buse nemůžete vést dítě v kočárku a kočárek musí být složený (tohle platí i v Durhamu) => pěknej opruz.
• Taxík z letiště na Miami Beach stojí přes $30, autobusem na jeden přestup jedete za $4,35/os nebo si koupíte celodenní pass za $5 (připravte si ale drobné, protože automaty nežerou český karty)
• Miami Beach je vlastně jiný město než Miami - je vybudováno na bariérových ostrovech na východ od Miami a je to fakt jen pláž a hotely, ale fakt velká pláž a hotely.
• Když hledáte hotel na Miami Beach tak vězte že všechny jsou na pláži nebo jeden blok od pláže (jinam se postavit nedají), tudíž tato informace není moc relevantní k výběru ;-)
• Miami Beach je fakt rušné i v noci, takže pokud nebudete mít luxusní zvukotěsný hotel počítejte s hlukem z ulice
• Busíky jezdí i v noci, jen strašně málo často a jízdní řády moc neexistují

Praktické

• Jih Floridy je v podstatě tropická oblast - jediná v USA. Na jaře je tu ještě docela zima (okolo 100°F přes den pod 80 v noci).
• Sluníčko je zde fakt ostrý - faktor 20 opalovacího krému je fakt málo, nicméně na místě koupíte docela levně i faktor 100
• Ideální je přes poledne a brzké odpoledne spát v hotelu a vyrážet ráno a navečer
• Žlutá vlajka - medium hazard, Fialová - dangerous marine life, Červená - big hazard, přičemž medium hazard už jsou fakt hodně solidní vlny co člověk pěkně pohoupou a odnesou ;-), žraloka jsme ale navzdory nostop vyvěšené fialové neviděli

Jak si to užít

• Pokud chcete klidnou pláž jeďte na sever, pokud hlavu na hlavě jeďte na jih
• Na South Beach a poblíž taky najdete nejvíce obchůdků restaurací a barů a nočních klubů
• Poblíž South Beach je také Art Deco District, který má i docela atmosféru
• Centrum Miami je o ničem, ale za návštěvu stojí Bayside Marketplace - obchůdky, hospůdky, přístaviště výletních lodí a lodiček a večer koncert zdarma
• Aligátora můžete spatřit i v kanálech na Miami Beach
• Pokud jste tu na dýl, určitě se nebudete nudit, v okolí je tisíce atrakcí (Everglades, ZOO, aligátor parky, zábavní parky, akvária, ....), ale připravte si peněženky ;-)

Tak to je z našeho USA vyprávění všechno, gratulujeme, těm co se prokousali až sem a doufám, že naše informace pomohli někomu kdo třeba plánuje nějaké podobné cestování.

Wasatch Mountains a Velké Slané .....

Z národního parku Arches jsme se tedy vlastně dostali až potmě a v plánu byl přejezd s neurčitým cílem Provo canyon - přepodkládali jsme že bude v blízkosti města Provo. Cesta nebyla zas tak dlouhá, ale vcelku úmorná, navíc se trochu zkazilo počasí a tak jsme při přejezdu hor zaznamenali i sněžení a hustou mlhu. Naneštěstí zrovna v tom okamžiku už jsme byli dost unavení na to abychom někde zakempili. Najít silnici do canyonu z města Provo se ukázala velmi obtížné, neboť chyběla patřičná šipka nakonec jsme však uspěli a již dost zničeni jsme zaparkovali na odstavném místě pro nasazování řetězů a rozhodli se spát v autě, než se snažit kempit venku v dešti.

Ráno, už skoro nepršelo, tak jsme vstali, Jindra si na rozcvičku vybrala největší kaluž a bahno v okolí, potom se přesunuli kousek do místního parku, kde jsme si udělali snídani. Deště jsme se nezalekli a zamířili do hor, do parku Wasatch mountain. Silnice se kroutila vzhůru kolem obrovských přehrad a krajina kolem začal vypadat tak nějak evropsky. Vcelku snadno jsme našli info centrum, kde jsme se poradili kam vyrazit na hike a pak jsme si udělali dopolední procházku s výhledem na hory. Počasí se trošku umoudřilo tak bylo moc příjemné. Rozhodli jsme se pokračovat do Park city - horského městečka známého Olympiádou a festivalem nezávislých filmů Sundance. /spěšně jsme parkli na Main street, následovala kochací procházka a pak svezení místním Trolley. Návštěvu jsme zakončili v pizzerri, kde jsme se luxusně přejedli. Pak jsme ještě zaskočili kouknout na poslední jarní sníh, ze kterého měla Jindra velkou radost a následně hurá směr Salt Lake city.

Do SlanoJezerního města to byl kousek, my však mířili o něco víc na západ na Great Salt Dessert (Velká Slaná poušť) navzdory doporučením, že to vlastně vůbec není zajímavý. My jsme pár zajímavostí přeci jen objevili - například po cestě jedou auta před vámi ve vzduchu, na velké slané poušti se také konají pokusy o překonávání rychlostních rekordů no a taky je to velké, bílé a totálně slané a dokonalé placaté (až na ohnutí země). Jindra si ověřila, že velká hrst soli v ústech není tak dobrá jako malá špetka soli na prstíčku a já jsem se pokusil vytvořit pár zajímavých obrázků. S blížícím se večerem jsme popojeli ještě kousek na západ do Nevady a našli si bivak mezi horami na neznámé gravel road.

Ráno jsme se probudili a vcelku rychle zamířili zpět na východ k Salt Lake city. Dokonce tak rychle, že nás na prázdné úplně rovné dálnici vychytal místní policista, že prý 95mph je moc rychle a že nám 75mph (125kmh) limit musí stačit. No moc jsme se raději nepřeli, pokutu jsme nedostali ale warning ano, takže jsme pokračovali raději jen 90mph, abychom policistu nedojeli ;-) Po cestě, jsme si ještě udělali vyhlídku na Great Salt Lake a příštích hodně mil jsme kolem něj jeli, abychom se dostali na Antelope Island s cílem se na místní slané pláži trochu zrelaxovat, před letem do Miami. Tento plán však překazily všudypřítomné hajzl mušky, kterých tu bylo snad  miliardy a štípaly. Azyl jsme našli ve visitor centru, kde byla moc pěkná výstava, vysvětlující všechno možné o Velkém Slaném jezeře, poušti apod. Tak kdo by to nevěděl, tak technicky vzato je to v podstatě moře - to proto, že voda se odsud pryč nedostane jinak než vypařením, čímž pádem se zde usazují minerály a sůl. Slanost jezera v letech velmi kolísá, stejně jako hladina vody. Moc věcí tam nežije, hlavně potvora zvaná brine shrimp, která je ale zase velmi dobře průmyslově zpracovatelná. Na ostrově taky volně žijí bizoni, i když tu nejsou původní, ale vysazení. Taky jsme dva viděli, byli ale hoooodně daleko.


Po návštěvě ostrova, jsme se vydali ještě zkouknout Temple square v Salt Lake city - celkem pěkná záležitost, ale v okolí lovili Mormoni dušičky, což zas tak pěkný nebylo. Na hlavní třídě jsme zaparkovali a skoro hodinu přebalovali náš autosvinčík - domov a pak jsme nabrali kurz na letiště a Miami.

Arches National Park

South and North Windows

Double Arch

Čekal nás další dlouhý přejezd do NP Arches - hojně navštěvovaného parku. Z Monument valley jsme vyrazili odpoledne a po neskutečně rovných silnicích zamířili na sever. Krajina se nepatrně měnila. Pouště přestaly být tak vysušené a kolem se množily křovinaté porosty s cypřiškem a borovicí, vyjímečně bylo vidět i nějaké zavlažované políčko. Projeli jsme okolo národního parku Canyonland, který prý také stojí za vidění, nakoupili zásoby v městečku Moab. V obchoďáku měli mikrovozíky po děti, takže nákup obchodem vezla a dávala do košíku Jindra čímž se nakupování stalo opět o něco zajímavější. Hrozně jí to bavilo. Prohlásila že nutně potřebuje veliké balení KitKatu. Mám podezření, že to bylo spíše jeho červenou barvou, i když čokoláda do ní spadla rychlostí blesku. Kousek za městem byl svah s písečnou dunou a tuna dětí tam jezdila po zadku. Asi místní obdoba sáňkování.

Dojeli jsme k parku, zaplatili vstup a dost nás překvapila cedulka, že kemp je plný (pravda moc jsme o Arches nevěděli, tedy vlastně nic :) když človek zadá Arches do googlu tam mu vyjede mnoho blogů a všechny informují o trvale plném kempu). Vyrazili jsme ke kempu s tím, že bychom se někde mohli vmáčknout, máme přeci pidipřístřech. Krajina byla spíš planina ze které vyčnívaly skupinky nižších a hodně členitých skalek. Po půl hodince jízdy jsme byli zhruba v polovině cesty ke kempu. Změnili jsme názor, protože jsme se dočetli, že lze zase získat permit na volné kempování za pár dolarů. Otočili jsme to zpátky k Ičku. Nu permit získat jde, ale mají pouze vyhrazené zóny, kde se smí spát a vždy je to minimálně míli od cesty. Tak jsme park zase opustili a jeli k doporučeným kempům kousek zpátky podél silnice 128 u Colorada. Jeden jako druhý beznadějně plný, také je prý nutná rezervace až měsíc dopředu. Ten největší měl na druhé straně silnice overflow area, tj, plácek kde je možno stanovat, když je vše plné. Tam jsme se vedle 3 karavanů a několika stanů ubytovali. Všechny tahle kempy byly samoobslužné. Tj. U cedule jsou rezervační lístky, ty si dáte na stanové místo a vhodíte příslušné prachy do připravené pokladničky a bydlíte. 

Vedle jednoho karavanu stálo růžové dětské auto na baterky (taková ta mega 4kolka) a Jindra po ní stále toužebně pokukovala. Nikdo tam nebyl, takže na ní nesměla šahat. Jen co se paní objevila, už neohroženě vyrazila s prohlášením "Jindřiška půjčí auto." Paní to nevadilo a tak se Jindra družila s trochu starším chlapečkem a více starší holčičkou celý podvečer. Jezdili dokola na parkovišti a to jí vydrželo určitě dvě hodiny. My se zatím družili s obyvateli karavanů. Pak našla dětské židličky a přišla se družit také. Oheň se nesměl rozdělávat, ale karavanisti to řešili zajímavým způsobem, táborákem na propanbutan. Prostě plynový sporák na nožičkách na kterém byla keramická imitace polínek. Nu trochu tepla to dávalo, takže jsme nezmrzli, ale výhřevnost proti ohni nic moc. 

Landscape Arch

Broken Arch

Brzy ráno jsme vstali a už před sedmou snídali na na parkovišti u vyhlídky na North a South Windows. Byla hrozná kosa, jedli jsme v autě a na vycházku jsme se rozhodli vyrazit s kočárkem, aby nebyla malé zima. Obešli jsme krátký okruh, pokochali se dalšími oblouky, vynesli několik schodů, a skalek, Jindru moc bavilo hledat "okýnka". Přes parkoviště jsme udělali druhou procházku ke zdvojenému oblouku. Tu Jindra zdatně ťapala sama, ale protože planina byla v zásadě písčitá polopoušť s nějakou tou vegetací tak jsme se daleko nedostaly a dělaly bábovky na cestě.

V druhé půlce dne jsme vyrazili do ďáblovy zahrádky, kde je možné udělat celkem dlouhý okruh kolem kterého je asi osm dalších oblouků. Solidní cesta vedla jen ke třem z nich a končila u největšího - Landscape Arche. Monumentální most. Jindra v kočárku spala a tak to bylo príma, protože jinak dost fičelo. Na písčitých úsecích cesty jsme kočár táhli na provázku, protože se mu moc bořily kolečka. Za Landscape Arch jsme již nešli, protože to bylo celkem po skále, což nebylo s kočárkem ideální.

Vyrazili jsme zpátky, prošli se ještě ke dvěma obloukům cestou - Sand Dune Arch byl zavřený mezi skalami a všude kolem něj obrovské pískoviště, takže naše rychlost pohybu byla fakt malá. V plánu jsme měli ještě výlet asi 5 mil na nejznámější Delicate Arch, který je nejlepší při západu slunce. Doufali jsme, že i přes celodenně zataženou oblohu slunce vykoukne. Kousek od parkoviště byla hlína taková zvláštně nazelenalá. Nikdy jsem to neviděla, jediné co mně napadí je, že to obsahovalo měď. Také jsme krom písku šli přes vyvřelé pole, kde byly v zásadě acháty o velikosti několika tun. Prostě celé achátové skály (Baru - tam by se ti líbilo). Celý ten kopec šla Jindra sama, i když to bylo občas o nervy protože se zastavovala každý metr. Oblouk byl opravdu krásný - jen si tak osamoceně stál na okraji skály, není divu, že ho má Utah na SPZkách, ale fičelo tam tak, že jsme s Jindrou zvolily ústup za skalku a nechali Jirku čekat na to správné fotografické světlo samotného. A přišlo :) Sestup dolů byl už horší, Jindra byla vyřízená, ale přesto odmítala Jirku jako nosiče a jen "maminka". Tak jsme to vyřešili tím, že maminka šla napřed a tím pádem se nést tatínkem nechala. Uvařili jsme večeři a vyrazili na další dlouhý noční přejezd do hor nad Salt Lake City.

Delicate Arch (vlevo dole člověk v životní velikosti)

Monument valley

Naše putování po Grand Canyonu nabralo směr severovýchod k Monument valley. Vyjeli jsme lehce po obědě, Jindra brzy vytuhla, Eva se snažila udělat nějakou práci a na mě zbylo to řízení. Tak jsme si to šinuli Arizonskou pouští lehce nadlimitní rychlostí, jednou za hodinku nějaké to městečko. Celkem překvapující časté cedule upozorňující na záplavy - uprostřed pouště WTF? Cestu nám rozptýlila odbočka na Navajo national monument - zhodnotili jsme že ukojení naší zvědavosti za těch 9mil z cesty stojí a že beztak potřebujem pauzu.

Z Navajo monumentu se vyklubal malý zapadlý národní park, významný tím, že pod převisem v kaňonu se skrývají dvě prastaré pueblo vesničky opuštěné někdy v 15. století - Betatakine a Tsegi. Tak jsme si zde dali větrný pozdní oběd a prošli si krátkou a zajímavou naučnou stezku o tom jak indiáni z omezených pouštních zdrojů dolovali živobytí. Stezka nás dovedla na vyhlídku na vesnici Betatakine. Maličké domečky se tam krčí pod masivním kamenným obloukem - ještě že jsme měli teleobjektiv ;-) Zdatní turisté, což my s Jindrou moc nejsme, se údajně mohou vydat na 5h guided walk dolů k vesnici, což by mohlo být pěkné. Spokojili jsme se i vzhledem k času s krátkou procházkou. Příjemným překvapením byl průvodcovský leták přeložený mimo jiné i do češtiny.

Do dnešního cíle už to nebylo daleko - sotva hodinu jízdu a zanedlouho se na obzoru začali vynořovat povědomé siluety. Povědomé, protože zde bylo natočeno neuvěřitelné množství kovbojek a i jiných filmů. Monument valley je prostě tvář Amerického západu (posuďte na fotkách sami). Měli jsme štěstí a ve večerním světle nafotili aspoň část scenérií. Monument valley není národní park ale je spravováno kmenem Navajo. Zakotvili jsme v nedalekém historickém kempu přes silnici a těšili se na druhý den v údolí. Večer jsme se ještě pokoušeli ulovit místní wifi a pořešit něco v Miami, ale připojení bylo zhruba na úrovni let devadesátých, tak jsme to vzdali.

Bohužel druhý den se zamračilo, což se ukázalo fatální zejména pro kvalitu fotek z údolí. Nicméně i tak jsme si těch 18mil mezi monumenty vcelku užili a koukali jak tele na nový vrata. Mají tu spoustu zajímavých věcí - králika s medvědem, tři sestry, krále na trůnu, totemové pole, písečné duny apod. Skály ačkoliv vypadají různě vlastně vznikají všechny stejně, jenom jsou v různém stadiu rozpadu - takže je docela možné že za pár tisíc let bude z velblouda králík a medvěd a z krále na trůnu tři sestry ;-) Jenom ty pasti na turistovu peněženku zřejmě zůstanou stejné....Krom skal jsme nafotili taky pár pouštních kytiček. Za zmínku stojí, že obyčejný smrtelník se nesmí ke skalám moc přibližovat, protože jsou posvátný, nicméně posvátnost zřejmě trochu ztrácí na důležitosti s útratou $50 za soukromého průvodce, případně s miliony dolarů utracené filmovými štáby ;-). Návštěvu údolí jsme zakončili hodinovým nákupem v suvenýrech - obchod Jindra málem rozložila na prvočinitele.

S blížícím se večerem jsme se opět vydali na nedalekou cestu k NP Arches - a o tom zas někdy příště

Bryce Canyon, Grand Canyon

Po nějaké době jsme se začali po Zion kaňonu blížit k našemu dalšímu cíli - Bryce kaňonu. Z cesty si moc nepamatuji, podřimovala jsem spolu s Jindrou. Probraly mne až úžasné výhledy na úplně rudé skály. Cestou se totiž projíždí Red kaňonem, který je volně přístupný a údolím vede silnice. Není nijak rozlehlý, skalky nejsou příliš vysoké, ale barva je úchvatná. Rozhodně další místo, které by stálo za  bližší prozkoumání. U vstupu do Bryce kaňonu jsme vyfasovali jako vždy mapu s informacemi a udělali plán. Jindra už byla sice vyspaná ale po cestě celkem nevrlá, takže v autě zavládlo malé peklo.

Rozhodli jsme se absolvovat místní autotour s tím, že k večeru uvidíme zda využijeme místní kemp nebo se začneme přesouvat do Grand kaňonu. Odjeli jsme autem na nejvzdálenější vyhlídku a postupně se 13 mil vraceli zastavujíce u jednotlivých doporučených míst. Tenhle kaňon je takový jen jednostranný a vy jedete nahoře nad tou hranou, takže výhledy máte pěkně do dálky. Stěny se hodně sypají a vytváří to celkem unikátní barevné věže. Na mnoha místech byl ještě sníh. V zimě tu mají běžkařské trasy a v době úplňku výlety s rangerem. Zvolili jsme správně směr, protože poslední zastávka (ta nejblíže Ička) byla jedna z těch nejlepších co tu mají. V obrovském amfiteátru namačkaný jeden skalní hrad vedle druhého. Rozhodli jsme se udělat večeři, počkat na večerní světlo na focení a pak jet dál. Jindra stále vyšilovala, ani pokus o to nechat jí řídit auto jí náladu nezvedl. V rámci šílenství několikrát spadla z lavičky, případně zakopla či se jinak omlátila o okolní stromy, zem, stůl, prostě cokoliv, což jí na šílenosti přidávalo. Když šel Jirka fotit, tak jsme vytvořily její první velikonoční vejce. Vzhledem k tomu, že se v okolí nevyskytovalo na ozdobení nic jiného než nějaké keře a já nenašla vteřinové lepidlo, musely stačit na připevnění samolepky z batohů z letadla :) Lepení větví na vejce jí moc bavilo.

Kolem osmé jsme dali večeři a vyrazili na 5h přejezd do Grand kaňonu, zpátky z Utahu do Arizony. Bohužel ta severní část North Rim, kterou jsme měli výrazně blíž (asi o 250 mil) byla ještě touhle dobou zavřená kvůli sněhu a tak jsme museli až na horní tok na most přes Colorado a celé to objet z jihu na South Rim. Když Jindra usnula tak jsme prohodili řízení a tak jsem si také pár hodin užívala řízení po téměř rovné silnici, sem tam mikrokopeček. Provoz v noci byl malý, jen občas jely kamióny, které se blbě předjížděly. Osobáků jelo minimum. Kilometry pustinou ubývaly, občas jsme minuli vesnici (=benzínka a dva domečky). Když jsem začala usínat a ani mrkev nezabírala tak jsme se opět prohodili. Po čase jsme měli pocit že jedeme kdesi po kopcích a všude okolo jsou srázy a hrozně fouká, takže jsme se zřejmě blížili ke vstupu do jižní části. Kousek před bránou jsme našli u silnice jakési stánkařské místo, tak jsme rozhodili spacáky a šli spát. Jindru jsme nenápadně přehodili z auta do spacáku s tím, že ráno vstaneme s ní brzy a pojedeme snídat už do parku. Svítily božské hvězdy, protože široko daleko nebyly světla ani metropole, které by je rušily :)

Ráno Jindra vstávala před šestou, takže jsme měli všichni budíček. Byla zima a fičel vítr. Za vydatného jektání zuby jsme sbalili a vyrazili. U brány nikdo nebyl, závora tam také nebyla a cedulka "Pokračujte dál" nám udělala radost. Ušetřených $25. Zaparkovali jsme na nejvýchodnější vyhlídce Dessert view a vydali se kouknout na tu velkou díru. No je fakt hodně, hodně a ještě kus veliká. Člověk stojí na kraji a jen si říká "Wau to je teda megavelké". I Jindra zhodnotila, že je tam opravdu veliká díra a pak jí víc začaly zajímat křupky k snídani, které tam rozhazovala kde to šlo. Dali jsme snídani, fotili východ slunce, snědli velikonoční vajíčka, vyhlídková věž byla ještě zavřená, ale to vůbec nevadilo, výškový metr sem nebo tam, to se ztratí. Lidi tam kromě nás byli asi tři, takže nádhera. Pak jsme se pomalu přesunuli do Grand Canyon Village, což je místní turistické centrum. Mezi jednotlivými místy jezdí zdarma shuttle bus, takže vás popoveze na různé vyhlídky, do obchodu, kempu, informačního centra, muzeí, restaurací, čtyřmi parkovišti a na nádraží. Jo opravdu sem odněkud z města dovedli malou železnici, aby jim vozila turisty (čemuž moc nerozumím, protože stejně jezdí všichni autem). Rozhodli jsme se využít místního kempu (a hlavně sprchy) a šli si zamluvit místo. Paní nás někam ubytovala (původní požadavek "u koupelny" se ukázalo příliš nepochopila a pro ní koupelna = záchod). Nechali jsme auto u kempu a jeli busíkem na začátek cesty kolem vyhlídek. Jindra chvíli ťapala a nosila kusy skal a kamenů, vozila kočárek, ale po chvíli se nechala přesvědčit aby si zalezla do kočárku, protože bylo chladno. Lidí na této straně bylo minimum a pěšky podél nešel skoro nikdo, tak jsme si mohli vychutnávat vyhlídky bez davů. Když jsme se blížili k informačnímu centru tak davy zhoustly a vypadalo to jak na Václaváku. A to není sezóna, netuším jak se tam lidi vejdou v plném létě. Počasí se pomalu zatahovalo a na druhé straně kaňonu už začínalo pršet. Celkem naivně jsme doufali, že je tak velká vzdálenost, že to k nám nedojde, ale v okamžiku kdy nám na hlavu začaly padat kroupy s deštěm jsme o naději přišli. Přeháňka celkem vydatná a dlouhá, poloběhem s ječícím kočárkem (kroupy v kočárku jsou špatně, pláštěnka je špatně, celý den nespala.. no vyberte si) jsme překonali 1.5 míle k druhému informačnímu centru. To už bylo zhusta našlapané a přeplněné, stejně jako všechny hospody a volné prostory. S tunou dalších lidí jsme našli azyl na chodbě a později v jednom suvenýrovém obchodě na jakési starožitné lavici.

Dali jsme svačinu, kafe a po čase začalo být lépe, přestalo tak pršet a místy vykouklo sluníčko. Tak jsme vyrazili udělat ještě pár fotek a pak vyrazili busíkem do informačního centra. To je moc pěkně udělané a v kině promítají 30 minutový naučný film, který se Jindře tak líbil, že ho musela vidět 2x. Pak jsme to vzali pěšky zpátky do kempu. Postavili jsme náš minipřístřech a zaparkovali miniauto uprostřed megastanového místa (působili jsme trochu exoticky mezi těmi obrovskými karavany a stany). Prozkoumání "koupelny" bylo zklamáním sprcha žádná. Ta byla na jiné straně kempu (tj, cca 1 km). Protože Jindra byla už úplně mrtvá tak jsme jeli do sprchy autem, v kočárky by usnula než bychom tam dojeli. $2 za 8min horké vody, ale bylo to skvělé. Zalezli jsme do přístřechu a čekali co bude v noci. Zase pršelo, ale k ránu to podezřele šustilo a hle on to padal sníh a bylo pěkně pod nulou. Poněkud ztuhlí jsme se sbalili, Jindra snídala na záchodech (protože tam bylo nad nulou) a čekali na sluníčko. Počasí nic moc, zajeli jsme zase do informačního centra na druhé kolo naučného filmu, stavili se nakoupit jídlo a nějaký ten suvenýr, stavili se v knihovně na počítačích a dětských knihách. Po poledni jsme vyrazili autem na další dlouhý přejezd - zpátky do Utahu do Monument valley (s neplánovanou zastávkou v Navajo National Monument).

Pro zájemce máme ještě více fotek a mapu cesty.

Las Vegas a Zion canyon

Las Vegas

Naše putování (viz mapa) po jihozápadě USA se započalo v Las Vegas (ne proto, že bychom byli gambleři, ale protože jsou tam levné letenky). Z Durhamu jsme vyrazili dopoledne, cesta trvala celý den a přistáli jsme odpoledne (ve Vegas je 3h méně než v Durhamu). Cesta byla v pohodě a tak jsme se nejprve vláčkem přesunuli do letadla do letištní haly a poté shuttle busem do centrály půjčoven aut. Vyfasovali jsme compact car Chervolet equinox a vyrazili dle zkušených rad projet Strip - to je přezdívka pro Las Vegas boulevard a jde o tu ulici, kde je shromážděn všechen místní kýč v podobě hotelů, kasin, zábavních parků apod. Každopádně je na co zírat (viz fotky). Poté jsme trochu zabloudili ve snaze najít outdoor shop kvůli bombě a nakonec pořídili ve Walmartu včetně nákupu základních potravin (jahody, chipsy a spol.) a se západem slunce jsme vyrazili po interstate 15 dálnici na severovýchod. Cesta se docela kroutila a stoupala na náhorní plošinu Colorado. Asi po 3h jízdy jsme se přiblížili k městečku Springdale a rozhodli se přenocovat na parkovišti u silnice. Pokusili jsme se předělat náš compact SUV na ložnici - víceméně úspěšně a zalehli.

Angels Landing ze dna canyonu

Ráno jsme zamířili hnedle do Springdale, ze kterého se vyklubalo městečko totálně závislé na blízkém Zion Canyon NP - všude plno turistických služeb obchůdků apod. U vstupu do národního parku jsme se patřičně informovali jak to tu chodí a zanedlouho na to už jsme seděli v canyon busíku a šinuli si to do hloubi kaňónu s cílem vystoupit na vyhlídku Angels Landing (na fotce) přes varování, že není doporučována pro děti kvůli velkým dropoffs (zřejmě díra kam se dá spadnout) a náročnosti. Cestu dlouhou 5 mil a vysokou 1400 stop jsme započali ještě za stínu v údolí a rychle jsme využili ochoty Jindřišky nechat se nést na koníčka a první stopy jsme nabrali poměrně v pohodě. Cesta je v podstatě chodníček, takže pokud člověk nemá sebevražedné sklony, nebezpečí nehrozí. Větší část výstupu k první vyhlídce tak Jindra zvládla skoro sama za neustáleho obdivu kolemjdoucích dalších turistů. Samozřejmě kamínků kytiček a větviček jsme nasbírali nepočítaně. První výhlidka je místem, kde už to začíná být fakt pěkný, taky je tam slušné pískoviště a děsný vedro. U Jindry, jak jinak, vyhrál písek. Dáváme teda svačinku a psychickou přípravu na závěrečný výstup - dalších 500 výškových stop poněkud exponovanějším terénem. Beru Jindru na koníčka a kamzičím stylem pod úzké pěšince po kamenech a řetězech s propastmi okolo se šineme navrh - za 15minut není co řešit. 

Jindra šlape po vrcholové stezce

Jindra naštěstí nechce skákat do hlubin a tak si v klidu vychutnáváme andělský výhled. Po cestě zpátky dokonce značnou část ťape sama. Sklízíme neustálá obdivná prohlášení dalších amíků i jiných národností, kterých je na stezce poněkud příliš (být tam sám tak se o bezpečnost ani moc nebojím). Zanedlouho jsme zpátky na chodníčku - Jindra začíná být hodně unavená, začínáme tušit že cesta dolů ještě nebude legrace (bez stínu). Zpočátku nám to docela jde, skáčeme mezi oblouky pěšinky, houpem se apod. Potom, ale přichází krize, kdy ťapat už nejde, já jsem odmítnut jako vhodný nosič, jenže maminka Jindru neunese => všechno špatně. Nakonec Jindru proti její vůli značnou část nesu, protože je zřejmé, že stínu a vody jinak nedosáhnem => šílený řev a vztek. Docházíme dolů, kde zorvna opravují vodovod, take voda neteče - nakonec se ranger námi smiluje a nechá nás načepovat vodu přímo u zdroje. Snažíme se dítě uspat ale marný boj. Nakonec se rozhodnem dovézt z auta kočár a pokračovat pak s ním - svezli jsme se až na konec Canyonu a prošli jsme si krátkou cestu k ústí Narrows (místo kde je Canyon úzký sotva pár metrů tak akorát na řeku) Jindra v kočárku usla. Cesta zpátky busíkem je skoro na hodinku, takže k autu dorážíme vcelku pozdě.

Andělská vyhlídka

Východní část Zionu

Na bydlení jsme si vybrali free camp co je na mapě za rohem. Takže jedeme cca 30 mil do hor a planiny nahoře nad canyonem jsa uchváceni rychlou změnou krajiny kolem a jejími barvami. Ačkoliv jsme se celý den opíkali cesta ke kempu je natolik zasněžená, že si netroufáme tam dojet. Kousek se tedy vracíme a kempíme na picnic fleku s cedulkou no camping. Dítě napůl spí a napůl jí, přichází tma a zima, všude je plno krásných hvězd... Další den ráno vcelku rychle balíme a tváříme se, že máme jen piknik. Po cestě dolů neustále fotíme úžasnou krajinu kolem a míříme zpět do Zionu. V plánu je projet po vyhlídkové silnici č. 9 směr Bryce canyon. Silnice je tedy skutečně scénická a tak za tunelem dáváme pauzu a krátkou procházku na vyhlídku zpět do Zionu, což rozhodně stojí za to. Jindra ťape opět sama, hledá klouzačky na skalách, loví kytičky a tak vůbec. Na kratičké procházce tedy trávíme přes hodinu. Ještě několik dalších mil prudkého stoupání po silnic východním okrajem kaňónu - obdivuhodná zvrásněná skalní poušť v okolí a pak jak když utne a ocitáme se na náhorní plošině a kolem jsou jen Utahské pouštní pastviny. Míříme směr Bryce canyon, kam by to mělo být necelé dvě hodiny jízdy.

Večerní světlo na planině Zion