Co mi dává skauting pro profesionální život

Tento text vznikl v rámci mého vzdělávacího procesu na pozici manažera pro vzdělávání (poněkud rekurzivní) za účelem zformulování zkušeností, znalostí a předpokladů pro tuto profesní pozici získaných během skautského života. Smyslem formulace je zjistit a zapsat co už umím, co bych měl doplnit a na čem lze stavět. Z účelu textu plyne poněkud větší formálnost než bývá na blogu obvyklé, snad se s tím čtenář popasuje. Předesílám, že text nemá ambici být dokonalým výčtem, spíše shrnutím toho podstatného (především pro vlastní potřebu).

Na začátek by bylo vhodné alespoň intuitivně specifikovat roli manažera pro vzdělávání, aby bylo zřejmé jako schopnosti člověk pro tuto roli má mít. Tedy člověk v této roli je odpovědný za vzdělávací proces (v mém případě týmu). Je tedy třeba aby uměl rozpoznat potřebné kompetence pro různé role v týmu, měl by umět navrhnout jak dané kompetence, nabýt, udržet či vylepšovat. Měl by být schopen plánovat, motivovat a vést lidi soustavným vzděláváním a seberozvojem. V neposlední řadě by měl umět podpořit návratnost nově nabytých schopností do reálné praxe.

Na druhém místě je třeba zmínit skautskou zkušenost o které mluvíme. Tedy krátce: ve skautu jsem od roku 1990, přibližně od 14 do 16 jsem vedl nebo spoluvedl družinu (6-10 lidí stejného nebo nižšího věku týdně), další tři roky jsem působil ve vedení oddílu (asi 30 lidí) a téměř 4 roky oddíl vedl. Po rok a něco trvající pauze jsem tři roky působil jako výchovný zpravodaj střediska (sdružuje více oddílů). Z relevantního skautského vzdělání zmíním kurz první pomoci, vůdcovský kurz, lesní školu a nedokončený (právě probíhá) manažerský kurz.

Co jsem si ze skautu přinesl:

• Plánování - pochopil jsem co je to plán, jak se tvoří, jak se vyhodnocuje a proč ho vůbec dělat, viděl jsem mnoho příkladů dobrých i špatných plánů a jejich výsledků
  
• Komunikace a rétorika - dobře vyjádřit a vysvětlit svůj názor ostatním, být schopen mluvit k věštímu množství lidí, řídit efektivně diskusi, přednášet, vzdělávat, ale také komunikovat s různymi typy lidí, najít s nimi společnou řeč a snad i chápat druhého i když se neumí vyjádřit přesně
  
• Potřeba osobního rozvoje - uvědomil jsem si, že vzdělání není samoúčelné a dokonce ani jednoúčelné a že primární potřebou která k němu vede je osobní růst, pochopil jsem že tuto potřebu je třeba usměrňovat a vylaďovat tak aby odpovídala potřebám a uplatnění člověka ve společnosti
  
• Vědomí že vzdělání má viditelné výsledky - byl jsem svědkem zavádění nově nabytých znalostí a zkušeností do praxe, viděl jsem motivační efekt vzdělávání a díky tomu jsem přesvědčen že to má opravdový smysl
  
• Schopnost vést a motivovat - dlouhou dobu jsem tyhle schopnosti získával spíše intuitivně na základě zkušenosti, teprve v posledních dvou letech jsem zkušenosti konfrontoval s teoriemi leadershipu a motivace. Velká výhoda skautské zkušenosti je, že ve skautu nelze motivovat penězi (jimi nelze motivovat nikdy, ale tam kde nejsou to k tomu nesvádí)
• Sebemotivace - naučil jsem věřit svým cílům a nevzdávat boj za ně i když jim ostatní nevěří
  
• Základy time managementu - jako člověk s mnoha zájmy a schopností na sebe naložit více než unesu, jsem si prošel tvrdou školou řízení vlastního času, také jsem poznal, že navzdory obecným poučkám a školením každý člověk má a bude mít svůj specifický systém řízení času, který je třeba chápat a respektovat
  
• Osobní vs. pracovní/skautský život - poznání že toto lze míchat a dokonce je to nevyhnutelné, pokud má být člověk dobrý. Ale přesto že se to míchá je potřeba v každém pracovní situaci myslet na to, že osobní jednání ovlivňuje to pracovní a naopak. Naučil jsem se v pracovně skautském jednání dát stranou osobní problémy (sympatie, antipatie) a tím dosáhnout efektivního řešení a hlavně jsem si uvědomil, že to že se dva lidi nemají rádi jim nemusí bránit směřovat ke společnému cíli v jedné organizaci.
  

Co mi ještě chybí:

• Návaznost vzdělávání na výkon organizace (týmu) - toto mám zvládnuto spíše intuitivně, v profesním prostředí je ale třeba pracovat s konkrétními měřitelnými kritérii, chybí tedy hodnotící prostředky, která by ukázaly vazbu mezi vzděláním a výkonem
  
• Metodiky vzdělávání - existuje mnoho různých metod vzdělávání v organizaci, nemám žádnou z nich nstudovanou a uchopenou, je třeba se tedy seznámit.
  
• Vedení a motivace - tato oblast podléhá zcela kontinuálnímu procesu a je neustále co zlepšovat ;-)
  
• Řízení času na vzdělávání - je třeba se naučit vést zaměstnance / členy týmu k tomu aby si našli na vzdělávání čas, nebo jim ho organizovaně hledat, dosavadní praxe ukazuje, že je potřeba pevnějšího řízení a tím pádem nalezení nějakého systému
  

Batch conversion avchd (MTS) to AVI

I'm owner of Sony HDR-SR11 camcorder and proud user of linux (ubuntu in my case). So i'm facing the problem of processing avchd on linux. These days the situation on linux is still better and better - for example kdenlive video editor is able to process this format - but not ideal, there are some bugs while processing and rendering, you also need pretty powerfull hardware (which is my first 64bit amd on the world not unfortunately).
The other way is to convert avchd to something more usefull on linux. For a long time I used virtual windows with original camcorder soft for conversion to mpeg. But these days the linux ffmpeg is able to do the job. Unfortunately the parameters to use are different fow each camcorder and almost each video. You can read the howto and discussion here - really usefull site.
Based on that i created simple python script for my handycam, which will do the conversion for all MTS files in current directory. It is quite dummy - you cannot specify another directory, or more directories and so, but it is sufficient to my use. The script has also hardcoded audio settings (which is the same in all my vids), but it is simple to make it dynamically set or to change it to your needs. I will really apprecieate when someone make some changes then please post it here to forum under this article.
I really hope it will help more people than me ;-) Finally here is the script promissed:

#!/usr/bin/python
# -*- coding: utf-8 -*-

import os
import subprocess
import re

for filename in os.listdir('.'):
    if re.match('.*\.MTS',filename):
        output = subprocess.Popen([r"ffmpeg", "-i", filename], stdout=subprocess.PIPE, stderr=subprocess.STDOUT).communicate()[0]
        bitrate = re.search('(?<=bitrate: )\w+', output)
        filebase = re.search('.*(?=\.MTS)',filename)
        subprocess.Popen([r"ffmpeg", "-i", filename, "-vcodec", "libxvid", "-b", bitrate.group(0)+"k", "-acodec", "libmp3lame", "-ac", "2", "-ab", "256k", "-ar", "48000", "-deinterlace", "-s", "1440x1080", filebase.group(0)+".avi"]).wait()

Skoro Gleiwitzer hütte

Již delší dobu jsem měl nutkání vyrazit do zimních Alp. Nakonec padla volba na Wiesbachhorn, nakonec to ale dopadlo trochu jinak. Totiž plánováný winterraum na Heinrich-Schwaiger Haus je v roce 2010 kvůli opravám zavřený. Plán byl tudiž změněn na výstup ke Gleiwitzer hütte (co je přeci hned vedle) s případným pokračovaním na Hoher Tenn. A tak jsme poslední únorový víkend vyrazili...

Bylo nás osm, dvě auta co se v pátek ráno potkala ve Fusch am Grossglocknerstrasse. Prvním zádrhelem se ukázalo najít záchod na obecním úřadě - vskutku tvrdá zkouška orientace v térénu ;-) Následovalo informování se v místním infu - lavinový stupeň dva, takže to by šlo, slečna nám doporučila jinou trasu než jsme původně zamýšleli ta naše prý v zimě příliš často zasypávána lavinami. No budiž - následuje přesun o 2km k Ponyhof kde začíná druhá výstupová trasa. Sněhu tady dole je pomálu, navíc se chystá déšť, znalecky kouknem do mapy a necháváme se přesvědčit Cvrčkem že sněžnice nepotřebujem ;-)


Stoupáme v serpentinách lesní cesty za občasného deště přecházejícího ve sněžení. Po prvních 300 výškových dorážíme k salaši, kde začínají první pochybnosti o nepotřebnosti sněžnic. Začíná hustě sněžit. Dáváme oddech a razíme po skialpinistické trase dál, ale boříme se čím dál víc. Asi po půl hodince a 50 výškových se trojice odvážných (Cvrček, Rak a Špalek) rozhodnou vrátit pro sněžnice - nemůže to přeci trvat dýl jak dvě hodinky. Zbytek se zatím rozhodne probojovávat dál a výš a pomalu nám dochází, že k chatě dnes asi nedorazíme a že sněžnicové družstvo nás dorazí nejdříve večer. Postupně se docela vyčasuje, přestává sněžit, zato sněhu přibývá s každým výškovým metrem rapidně. Přestává být výjimkou že se někdo zaboří hlouběji než popás. Snažím se to vychytat tak že první jdou nejlehčí a poslední nejtěžší - to vede k tomu že ti lehčí maují šanci přežít víc jak dva kroky aniž by se museli vyhrabávat ze závěje. Zato pro nás 100kg plus (i s batohem samo - zas tak tlustej ještě nejsu) se stává závějovým peklem skoro každý metr. Ač se to zdá neuvěřitelné tímto hrabošským stylem, někdy okolo třetí dolézáme nad hranici lesa (tedy cca dalších 500 výškových) k rozbořené salaši. Tady dochází k menší vzteklé epizodce, kdy někteří těžší a více hladoví chtěli jíst už 100m od salaše tušíce že na cestu k salaši je třeba nabrat energii. To se těm lehčím moc nezdálo, takže posledních 100m trvá skoro hodinu a následuje naprosté vyčerpání. Diskutujeme co dál - vysílačka zatím mlčí, což znamená že sněžnice jsou ještě daleko. Nakonec padne rozhodnutí zkusit se doškrábat alespoň do sedla na obzoru. Ovšem sníh je silnější než my. Po třech hodinách snažení se posunujeme o zhruba 300m, jsem vyčerpaní mokří a zničení. Kontakt se sněžnicemi navázán, jsou nám v patách, padá rozhodnutí zabivakovat v rozpadlé salaši.

Probouzíme se do slunečného rána, z dáli je občas slyšet nějaká ta lavinka, výhledy jsou nádherné. Zatímco se balíme probíhají okolo nás skialpinisté. Zanedlouho nasazujeme sněžnice a míříme také jejich směrem. Svítí sluníčko, vše se zdá optimistické, cesta do sedla relativně ubíhá. Dneska to winterraum jistí (hovno hovno zlatá rybko, ale nepředbíhejme). Nastoupáme nějakých 300 výškových do sedla - pohybujeme se tedy již nad 2000mnm. Lyžaři většinou blíží na nejbližší vrcholek Imbachhorn, my to máme o kousek dál. Dle mapy nás čeká asi 1,8km traverz.


Terén vypadá schůdně, GPS funguje, všichni ještě plni sil, jdeme na to... Někdy je docela obtížné najít nejlepší a nejschůdnější cestu přes traverzovaný kaňon, ale zatím se stále daří. Kolem poledne máme vytouženou chatu na dohled, ovšem příliš nás ten výhled netěší. Dělí nás sice jen půl kilometru ovšem svah k traverzu má asi 40 stupnu, pěkně vysmaženej sluníčkem a na druhé straně ještě skalka. No v létě to je určitě krásná procházka. Teď ale máme vážnou obavu z laviny. Vzpomínáme na původně zamýšlenou trasu druhým údolím od které nás odradila slečna v infocentru... Vytahujem mapy GPS a děláme válečnou poradu. Padá rozhodnutí vystoupit do sedla na obzoru a zkusit dojít k chatě druhou stranu hřebene. Dle mapy, by to měla být schůdná průrva, žádnej extra sklon. Po obědě vyrážíme... Svahy jsou skutečně slunkem vyhřáte a tak se občas stane, že sníh pod námi zlověstně zapraská, postupujem s velkými rozestupy a opatrně hledáme cestu vzhůru. Poté co se výstup přisotřuje se Veša a Fido rozhodnou, že raději vrátí k bivakovací salaši. Ostatní stále doufajíce dosažení winterraumu pokračují k sedlu. Zanedlouho přezouváme na mačky, neb se chystáme traverzovat závěrečných 300m 45stupnového zmrzlého svahu. Odvahu dodává asi jen vědomí, že nad náma už není co by se mohlo utrhnout. Kolem páté odpoledne se zapadajícím sluncem vyčerpaní dorážíme do vytouženého sedla a zjištujeme to co dávaly tušit už poslední metry - vytoužená na mapě mírumilovná soutěska je ve skutečnosti onen kotel co se snažíme celé odpoledne obejít. Nastává čas na píseň proti trudomyslnosti. V sedle fičí šílenej fičák a my hnáni představou že zpátky už vážně ne, volíme sestup na druhou stranu hřebene - shora to vypadá, že se brzy spadne na mírný boční hřebínek na jehož konci je dokonce vidět jakási bouda. Vítr je naše štěstí, protože cokoliv z čeho by snadno na takhle prudkým svahu vznikla lavina je vyfoukané a zmrzlé a drží se tady jen tenká vrstvička zmrzlého firnu. Pomalu se stmívá a my opatrně sestupujeme. Dochází i na brždění cepínem, když mi na skálotrávosněhu ujíždí mačky. Naštěstí jsem jel jen pár metrů. Již je tma když se prudký svah mění v hřebenovku s evidentně velmi slušnou převějí. Přezouváme sněžnice, nasazujem čelovky a obdivujem kouzla měsíce na okolních svazích. Jdeme po úbočí a držíme se alespoň 5m od hřebene - kvůli převěji. Zhruba v půlce hřebínku se rozhoduju zanechat zde odkaz v podobě tělních výměšků - to by ani nebylo tak zajímavé kdyby se mi při vykonávání potřeby 4m od naší stezky nezačala propadat půda pod nohama - no zkuste utíkat s gatěma na půl žerdi. Naštěstí se nic neutrhlo - ale pocit vážně nic moc. Nakonec zhruba okolo osmé dorazíme k lesnické boudě ve výšce cca 1800 (sedlo bylo 2400) a tvoříme bivak pod schodištěm. Podle zpráv je zbývající čtvrtina výpravy v pořádku taky zabivakovaná.


Ráno to vypadá opět na pěkný den, to ale ještě netušíme že sestup nám dá taky pěkně zabrat. Opět zkoumáme mapu a rozhodujem že prudký je to všude stejně a volíme směr kde se zdá nejméně skal. Klesáme velmi prudce zpočátku hodně hlubokým sněhem. Užíváme si vyhlídek na Kitzsteinhorn přes údolí. Cca každou hodinku děláme picí a dlabací pauzy. S ubývající výškou ubývá a měkne sníh a zhoršuje se terén - více skal, polomů a porostu. Je stále obtížnější najít cestu. Náš výsadek v původním údolí dává vědět, že už jsou dole a jedou pro nás. Posledních 200 výškových jdeme bez sněžnic zato s cepínem, klouže to pekelně. Cca ve tři odpoledne dorážíme do údolí, prakticky opkamžitě se ptokáváme se zbytkem výpravy. Následuje cesta pro druhý auto, jídlo, balení, odjezd. Cestu do Brna jsme navzdory větru a dešti sfoukli za pět a kousek hodiny.

Komu nestačilo fotek, tak se může nabažit pořádně tady