Z Las Vegas Utahem a Arizonou do Miami

Pro krátkou dovolenou na konci pobytu v Severní Karolíně jsme nakonec zvolili kombinaci doporučení a dobrých rad. Rozhodli jsme se strávit většinu času ve státě Utah, zaskočit do Arizony a na pár dní na závěr se trochu ohřát na Floridě v Miami Beach. Byly to nervy, ale nakonec se tento plán začal pomalu realizovat. Sehnali jsme dostatečně levné letenky, už ne tak levné auto k půjčení a zajistili hotel v Miami. K tomuto stojí za poznámku, že s lety nám hodně pomohl Google flights, ale také je třeba dávat pozor, že vnitrostátní lety v USA jsou většinou bez jídla a za zavazadla co nemáte na palubě se platí - většinou $20 - $30, takže letět třikrát v krátké době se rozhodně vyplatí ;-). Na to konto jsme minimalizovali svá zavazadla na jeden velký batoh, kočárek a sedačku co letí zdarma a malé batůžky na palubu.

Celou cestu zřejmě popíšeme v několika následujících článcích, ale pro nedočkavce už máme připravené fotky na Picase a taky interaktivní mapičku naší cesty znázorňující přibližné trasy (níže). Jednotlivé dny jsou odděleny barvami. Jak vidíte během cesty jsme toho docela dost nalítali (Durham -> Atlanta -> Las Vegas, Salt Lake City -> Denver -> Miami, Miami -> Durham) a také najeli (něco málo přes 1900 mil mezi Las Vegas a Salt Lake City přes všechny ty krásy kolem. Než se pustíme do vyprávění dovolím si ještě pár obecných cestovacích poznatků.

Zobrazit místo Utah, Arizona, Miami na větší mapě



Cestovací poznatky:

• Pokud chcete cestovat po jihozápadě USA je Las Vegas v Nevadě ideální výchozí bod (a navzdory naší volbě možná i odchozí). Cca 10 dní dopředu seženete slušně levné letenky (pak se zdražují i o $100) - z Durhamu za $150/os. Navíz zhruba do 8h jízdy okolo máte prakticky všechny nejzajímavější oblasti na jihozápadě.
• Letištní vozíky na zavazadla jsou prakticky všude za $5 což přijde evidentně neúměrně mnoho i hazardním hráčům cestujícím z/do Vegas a tak je nikdo nepoužívá (což je zřejmě cílem, protože pak nemusí platit zaměstnance, který by se o ně staral).
• Obdobně nepochopitelná je placená televize na palubě letadla za $6 - za $2 bych si ji i koupil (a myslím, že většina), takto opět nikdo.
• Ceny benzínu v různých částech USA se velmi různí a to nejen mezi státy, ale i mezi oblastmi (zřejmě dáno místními daněmi), rozdíl dělá někdy i 40 centů na galon, což už je dost. Proto vidíte-li super levný benzín, neváhejte a tankujte ;-)
• Některá auta z půjčoven jsou vybavena přijímačem satelitního rádia, který záhadně chytnete všude a nemá žádný reklamy. Záhada se vyřeší výpisem z vaší kreditní karty (a ne že by teda bylo levný).
• V Utahu je údajně legální bivakovat jen tak někde v poušti či u silnice (pokud nejste v národním parku)
• Bombu kompatibilní s vařičem VAR seženete v USA ve Walmartu (ale pozor abyste se tam navěky neztratili) a nebo v outdorovém shopu REI.
• Většina národních parků mimo otevírací dobu nezavírá bránu (není tam závora), ale zavírá budku u brány co vybírá poplatky - takže když si přivstanete nebo dorazíte v noci, dá se ušetřit $10 - $25 za vstup/auto. Výhoda placeného vstupu je, že platí většinou 7dní a můžete odjíždět a přijíždět kdy chcete.
• Je dobré si každý den, někde seřídit hodinky, protože Nevada (Las Vegas) má o hodinu jiné časové pásmo než Arizona a Utah. Arizona, ale navíc nepoužívá letní čas (takže v létě tam je stejně jako ve Vegas a hodinu míň než  v Utahu), ale území patřící indiánským kmenům zase (podle kmene) letní čas používá (i když je v Arizoně) a nebo nepoužívá (i když je v Utahu).
• České platební a kreditní karty prostě někdy nefungují, takže je fajn mít nějakou zálohu cash (i když jinak zaplatíte kreditkou skoro cokoliv)
• Kreditkou taky nezaplatíte sprchy v kempech co jsou na čtvrťáky (většinou $2 za 10min.
• Je třeba si občas dát pozor na dostatek benzínu a vody, na opuštěnou oblast ale většinou upozorní cedule u silnice "no services available next 180 miles"
• Pokud nechcete mít na fotkách jen červenej a šedej flek, je dobrý si počkat na sluníčko (neb ztížené světelné podmínky spolu s velkým množstvím jedněch barev působí digitálním fotákům docela potíže)
• V Miami se vyplatí zajít do obchodu a koupit nějakej pořádnej opalovací krém (aspoň 50spf)

A závěrem Vás navnadím na další články fotečkou relativně typické Arizonské silnice:

Jak jsme zůstali viset v USA o tři dny déle

To se tak stane, když je člověk optimista. Tímhle článkem trochu předbíháme na konec našeho putování, nicméně stojí za zapsání dokud je ve velmi živé paměti. Během dovolené jsme se tak nějak octli na Floridě v Miami. Plán byl Miami opustit týž den jako jsme měli večerní let z Raleigh zpět domů, což se nám stalo osudným.

Večer před odletem:

Kontrola, že nedošlo k žádné změně plánovaného letu z Miami do Raleigh druhý den v 10.15 ráno. Vše je v pořádku. Nastaven budík na 7.00.

Osudný den 7.00:

Vstáváme, balíme, píšeme sms Blance, která nám na letiště v Raleigh přiveze zbývající bagáž, rychlá snídaně, checkout a odchod na bus. Po osmé nasedáme do busu a před devátou se ocitáme na letišti. Vyzvedáváme batoh a sedačku z úschovny a děláme nutné přebalení tekutin a kokonizaci kočárku. Frontíme se na odbavení. Fronta je dlouhá a paní je hoooodně pomalá. V 9.35 se dostáváme k pultíku.

Osudný den 9.35:

Paní Velmi Pomalá nám oznamuje, že odbavení pro náš let právě skončilo a že máme smůlu. (Bohužel se nekonalo žádné upozornění na konec odbavení jak bývá dobrým zvykem alespoň v Evropě). Následuje zděšení, zoufalé prosby - paní je Neoblomná. Následuje dotaz, co tedy máme dělat, paní Nekompententní chvíli krčí rameny a pak nás posílá o tři přepážky dál. Jdeme tedy tam, čas sice běží, ale trpělivě čekáme až paní odbaví pasažéra a nemusí tak přerušovat činnost. Když ji sdělíme svůj urgentní problém, zjišťujeme, že je zřejmě příbuzná s paní předchozí a posílá nás za panem v červeném co se stará o lidičky aby se správně frontili. Pan Ochotný dává najevo, že je paní Hloupá a že on teda nám vážně nemá jak pomoc. Nakonec společně s paní vymyslí, že máme jít zhruba o 30 přepážek dál k hlavní přepážce. Mezitím uběhlo 15min a nám začíná být jasné, že do tohoto letu už nás opravdu nenacpou i kdyby chtěli :(

Osudný den 9.50:

Frontíme se na hlavní přepážce, naštěstí asi jen 10min. Vysvětlujem paní Snaživé náš problém, včetně letu do Evropy, aby měla jasno do kdy se potřebujem dostat do Raleigh. Paní se tváří jako, že impossible, ale alespoň se snaží, usilovně ťuká do počítače, volá na pomoc paní Chytrou. Čas běží. 5 minut po odletu našeho letadla (10.20) paní přijde s možnostmi A a B. Možnost A je zaplatit $1000 a letět okamžitě do Charlotte - pronajmout si auto a říditi 200 mil do Raleigh a snad stihnout check-in do Evropy. Možnost B letět do Raleigh v pět odpoledne a let do Evropy o 3h nestihnout. Bohužel nemůžeme hned ověřit jaké jsou možnosti posunu letu do Evropy (přestože letíme také s American airlines, let byl rezervován přes British airways a tak nám to paní nemůže zjistit), navíc přepážka British airways je 15minut chůze daleko. Je třeba se rozhodnout hned nebo uletí i možnost A. Volíme ušetření $1000 a tím pádem neznámou B. Odcházíme hledat British airways... Dítě začíná být nezvladatelné a střídavě ječí a zdrhá po letišti. Pan Ochotný nám aspoň přiveze zdarma vozík na věci co normálně stojí $5.

Osudný den 10.30:

Nalezena přepážka British airways - je zavřená a otevře ve 2.15pm (shit!). Pokus o zprovoznění letištní wifi a nalezení tel. čísla. Sms Blance, že všechno je jinak. Wifi nezprovozněna. Zhruba v 11.00 nalezeny letištní informace nezaznačené v žádném plánku - průhledný kiosek uprostřed haly E (hal tu máme do J) s nevýrazným nápisem a šedivou paní schovanou za pultem. Paní ochotně vyhledá číslo na BA a dokonce mi ho i vytočí do info telefonu.

Další půlhodinu trávím se slečnou s indickým přízvukem na telefonu. Slečna se snaží, ale já moc nerozumím jí a a ona moc nerozumí mě. Jde to pomalu. Nakonec mě přepojí aby mi spočítali pokutu za přebookování letu, dalších 20min trpělivě čekám na přepojení a pak zavěšuju (osudná chyba). Nicméně jsme chytřejší - let nějak posunout půjde -> Eva jde na check-in večerního letu a já znova telefonovat. Znovu vytáčím linku a proťukávám se automatem než se dostanu k operátorce - ta mi sdělí, že bez čísla rezervace mi nepomůže (jaktože ta první mohla??), nakonec ji přesvědčím, že mám dost informací k tomu aby mohla můj problém řešit -  a tak řešíme, znova od začátku. Po zhruba 40ti minutách telefonování a střídavého čekání na ověření tohoto a tamhletoho se dozvídám, že mám serious problem, protože Jindřiška bude mít v posunutém letu už přes dva roky a let z USA operují American a ne British a oni neví zda to vůbec jde přebookovat - musí to prý ověřit a mám si zavolat za hodinu. 

Mezitím se Eva nechecknula do letu do Raleigh, protože se jí na něco ptali a házeli částkou $700 a ona jim nerozuměla. Jdeme tedy na check-in znovu spolu, žádná částka nepadá, jsme checknuti a zařazení na stand-by (viz níže) list do večerního letu. Mezitím se přehouplo poledne - přesouváme se k telefonu všichni a čekáme až uplyne hodina. Jindra usíná....

Osudný den 12.30:

Uplynula hodina, linka BA je přetížená a už ani neumožňuje čtvrthodinové čekání na operátora. Opakovaně desetkrát dvacetkrát. Po půl hodině se konečně dočkáme.... Další slečna samozřejmě neumí navázat kde předchozí skončila, takže kolotoč vysvětlování začíná nanovo. Nakonec se přeci jen podaří částečně navázat. Po asi 40ti minutách telefonu se dozvídáme, že tedy posun možný je. Pokud chcem druhý den, bude nás to stát $1400, pokud chceme letět až za tři dny bude to jen $573. Moc dlouho se nerozmýšlíme a volíme levnější alternativu a zároveň začínáme litovat odmítnutého letu do Charlotte jen za $1000.

Vtip dne je, že platbu nemůžeme provést v Raleigh, ale v Miami v office osobně (co bych dělal kdybych byl někde kde jejich office není??). Kancelář v Miami mezitím otevřela...

Osudný den 14.30:

Paní Stará v British airways office se tváří, že vůbec neví o co jde, ačkoliv podle jejich linky důvěry by vědět měla. Nakonec podle čísla rezervace (co jsme mezitím zjistili) nachází v systému náš problém a vypadá to že ho konečně dořeší. Asi 20min něco ťuká do počítače a tváří se podezřele, pak se omluví odejde dozadu a várít se s tučným manuálem zřejmě k používanému softwaru. Za necelých dalších 20min je hotovo a dokonce i zaplaceno - kupodivu to bylo jen $498. Odcházíme na bránu čekat na večerní letadlo.

Osudný den 16.00:

Jak se tak blíží boarding do vytouženého letadla, začínáme chápat co je to stand-by. To tam prostě sedíte a čekáte zda na vás zbyde nějaké náhodou uvolněné místo. Oněch $700 zřejmě bylo za to mít tu jistotu, že nás vezmou. Jindra se mezitím probudila a sleduje krtečka a těší se na letadlo (těžko jí vysvětlit, že možná zas nebude). Nakonec jsme se tam teda těsně vlezli a unaveně zapadneme do sedaček v letadle. Míříme do opět do Durhamu, kde strávíme tři dny čekáním na další spoj. Po příletu do Durhamu se bavíme s Jonem a jemu se s American tohle stalo už třikrát....

Shrnutí:

• Možná jsme nebyli na letišti s dostatečným předstihem (naše chyba)
• Nikdo a nic nás neupozornilo, že se blíží konec odbavení našeho letu (kdyby ano, tak jsme předběhli frontu a stihli bychom to)
• U leteckých společností vše běží jak na drátku a s úsměvem dokud je vše v pohodě, jakmile máte problém, je personál nekompententní pomalý a někdy i hrubý (a to vše za vaše peníze)
• Možnost žádat nějaké náhrady zřejmě není, protože konkrétně u American jsou časy odbavení na jednotlivých letištích stanoveny v přepravních podmínkách (jenže kdo z nás ten 200 stránkový dokument čte...)
• Nevím jakým  způsobem bych řešil podobnou situaci, kdybych nebyl na letišti, kde je mraky veřejných telefonů s neomezeným zdrojem energie a kde je office ve kterém mohu zaplatit.
• Příště budu na letišti raději 3h předem....

Severní Karolína, Durham 7. týden

Tak se mi to nachýlilo ke konci. Alespoň pracovně a začíná DOVOLENÁ :) Celý týden svištím v laborce jako pometlo, protože musím dodělat všechny analýzy, oskórovat data a zkusit to prohnat nějakou tou statistikou. Do toho jsem ještě chtěla Jonovi pomoci udělat několik jeho vzorků. Jak to tak bývá, když máte málo času - primery nefungují a software za sto tisíc padá a nejde spustit... Ale přes to všechno jsem práci do pátku stihla dokončit, uklidit si stůl a opustit laborku. Pracovní podmínky tu byly skvělé, práci co jsem tu udělala za 7 týdnů bych u nás dělala třeba půl roku, takže je vlastně levnější odletět to dělat sem :)
V pátek jsme zašli se Shawovými na sushi na večeři. Je tady o hodně levnější než u nás a moc dobré. Jindra sushi ignorovala a nejvíce jí chutnal led z pití a zelené boby.
V sobotu jsme zajeli na vycházku k Eno river, já ještě na skok do práce a pak už jsme začali balit a debordelizovat baráček. Půlku věcí jsme odvezli k Blance do úschovy, povraceli babyvěci Cabeovým a s jedním velkým batohem, kočárkem, autosedačkou, 2 malými batohy, notebookem a "kabelkou" a jedním prckem se začali přesouvat opět na letiště. Místní vozíky stojí asi $5, což nám přišlo nehorázné, takže jsme to všechno přesouvali po terminálech v ruce, což bylo peklo.
Jindra má zase Vánoce z letiště, juchá ve všech letadlech a miluje jezdící schody (jen jí ještě trochu uniká, že jsou jen jednosměrné). Odlétáme směrem do Nevady, příští destinace Las Vegas... a pak do Arizony a Utahu a ještě někam za teplem :) Těšte se na blog z dovolené, který ale bude mít trochu zpoždění, protože fotek máme už teď tolik, že nevím, kdy je zpracujeme, abychom je mohli přiložit :ú

Severní Karolína, Durham - postřehy muže v domácnosti

Konečně zbylo trochu času, abych sepsal, co mám v plánu od začátku - sadu postřehů a rozdílů ze života v Durhamu. Teď už jsme si celkem zvykli, ale ze začátku pro nás místní styl "všeho" hodně šokoval, přestože jsme to trochu čekali. Takže pokud se chystáte na delší dobu do státu čekejte nečekané a nebo si přečtěte tento článek (ale stejně budete překvapení).

Velikosti, míry a počítání

Důležité je si uvědomit dvě věci: Za prvé v Americe je všechno větší než jste čekali a mnohem větší než potřebujete. Za druhé všechno se udává v jednotkách, o kterých nemáte tušení co znamenají. Na tu první věc si zřejmě nikdy nezvyknete, na tu druhou buď budete neustále používat kapesní počítač nebo si zvyknete. Pár příkladů napoví....

• Malý obchoďák (grocery shop) je zhruba velikosti našeho hypermarketu. Velký obchoďák zřejmě nemá konec...
• Chcete koupit balení křupek navečer? Běžný Američan si zřejmě vystačí s krabicí 50x20x30 cm s obsahem několka tísíců malých křupavých rybiček.
• Bohužel věta o velikosti se nevztahuje na láhve s alkoholem.
• Teplota se udává ve fahrenheitech - 35 je mráz, 50 ještě zima, 70 příjemné teploučko a 80 vedro (kdo by to počítal)
• Vzdálenost se udává v palcích, stopách, yardech a mílích, ve městě také často v blocích (100 yardů až několik mil ;-)). Zdatný chodec s dítětem v kočárku ujde míli za cca 20min. Zdatný chodec s dítětem mimo kočárek ujde míli za 1,5hodiny až den v závislosti na počtu zajímavých kytiček, lístečků, kamínků, veverek, šišek a aut v okolí.
• Palce se aplikují i na velikosti šroubů - zajímavé je, že existuje velikost 1/2 palce a pak také 9/16 palce mezi nimiž je rozdíl méně než 1mm!
• Mince se nepočítají na počty centů, ale zlomky dolaru - čtvrťák, deseťák, cent. Většinou ale přijdete do styku jenom se čtvrťáky.
• Objemy se počítají v uncích a galonech - unce je málo a galon je hodně. Na galon benzínu ujedete 25 - 45 mil, galon mlíka vystačí tak 3-4 dny hladové Jindřišce (a trochu zbyde na mě). Ale pozor coca-cola se počítá na litry!
• Váhá se počítá na libry - naše malá potvora váží asi 25 liber a limit zavazadal do letadla je obvykle liber 50.

Úřady a služby

V tomto jsou USA zvláštní, poměrně byrokratické prostředí pro cizince, které nepotřebuje žádná raztka a ověření, bezpečnostní kódy apod. - na všechno vám stačí podpis. Ceny služeb jsou relativně vysoké.

• Bez domácího telefonu (home phone) jste na většině úřadů úplně ztraceni a těžko vysvětlíte, že žádný nemáte. Oni vás pak tak totiž nedokáží zařadit k adrese ;-) Pevné linky zde totiž zdaleka nevymřely. Je to zřejmě vychytralostí mobilních operátorů, kteří si nechávají platit i za příchozí hovory (šok!).
• Většina úřadů používá fikaný dialogový automatický systém, který nonnative speakera pěkně potrápí, než ho konečně přepojí na živého operátora (a trápení začín nanovo). Pokud se někdo smějete, tak se přestanente smát, až budete podesáté spellovat své jméno a adresu a ten automat to zase špatně pochopí.
• Na druhou stranu úředníci se vám zde snaží vyjít vstříc a zařídit pro vás skutečně to nejlepší, bohužel bez ohledu na to, že vy si myslíte, že nejlepší je něco jiného než oni ;-)
• Očekávejte, že za 15ti minutovou práci instalatéra zaplatíte zhruba 200 dolarů (trik byl v tom, že ucpaný dřez je třeba prošťouchnout ze střechy, ne amatérsky z kuchyně)
• Platební karty se všechny tváří bez výjimky jako kreditní, není vyžadován PIN a jako podpis stačí křížek elektronickou tužkou na displeji v supermarketu. Někdy po vás naopak chtějí ZIP code (něco jako PSČ) a to jste v pytli, protože český ZIP code to nežere a ten americký samozřejmě nelze ověřit proti české kreditce.
• Na americkém internetu bez problému fungují kreditní i debetní karty i když nemáte povolené elektronické transakce.

Doprava

Amerika je veliká a to opravdu veliká. Kupříkladu jen Severní Karolína má dvojnásobonou rozlohu než ČR. Evropa by se smrskla do pár států. Na větší vzdálenosti se proto často lítá a to docela levně. Jiná hromadná doprava prakticky neexistuje. Vlak skoro nikam nejede a je drahej, mezi velkými městy se dá ještě dostat autobusem - většinou dráž než letadlem. Všechno je přizpůsobeno autům a to opravdu velkým autům.

• Silnička v obytné zóně před naším domem má rozměry okresní silnice v ČR.
• Silnice často mají 5 nebo 7 pruhů - ten prostřední se používá na odbočení vlevo pro oba dva směry.
• Chodníky tu sem tam jsou
• Semafory jsou vždy za křižovatkou, odbočení vpravo na červenou je povoleno pokud není výslovně zakázáno
• Časté limity rychlostí jsou 15MPH (obytná zóna), 35MPH (město), 55MPH (venkov), 65MPH dálnice. Všimněte si, že limit na dálnici je cca 110km/h. Je běžné překračovat limity až o 15MPH - kvůli tomu vás policie nezastaví i když by mohla.
• Je běžné a legální předjíždění zprava, nepoužívání blinkrů a paralelní jízda na dálnici
• Orientace probíhá zásadně podle čísla silnice a světového směru, mapy existují, ale jsou drahé a nekvalitní (některé věci jsou třeba zakresleny úplně jinde).

Jídlo

Pokud nechodíte do fastfoodů a Amerických restaurací, dá se tu jíst kvalitně. Jídlo je jen nepatrně dražší než u nás. Například tu seženete velký výběr levného kvalitního hovězího. Hodně lidí tu ujíždí na bio potravinách (říká se tomu organic), kterých je tu velký výběr a narozdíl od těch našich bio produktů vypadají lákavě. Nicméně drahý to je! Na co si ale dávat pozor:

• Oblíbená příchuť sýrů a uzenin je Honey smoked - nevím teda jak vy ale já sladkou šunku nemusím.
• Chleba je tragédie (i ten bio), všechno se to drobí, rychle kazí a hlad to nezažene, když máte štěstí je to bez cukru (není to sladký).
• Sladkosti jsou taky tragédie (pokud nemáte rádi dražší cukr ve speciálním tvaru s jedním procentem čokolády). Vcelku se dají použít sušenky.
• GoldFish - kreckery ve tvaru rybiček všech možných chutí, obzvláště oblíbené a vhodné (z hledisk zacpání pusy) pro děti do dvou let.
• SUBWAY - jak se rozumně kvalitně a ne příliš draho najíst u dálnice

Rekreace

Pro děti je vhodné cokoliv kde je voda, klacky a kamení  = zábava na pár hodin. Jinak ačkoliv většina Severní Karolíny je les (včetně centra Durhamu), tak se jezdí procházet zásadně do národních a státních parků s parkovištěm, picnic areou a zakázaným alkoholem, s vyznačenými cestami. O víkendu na takových místech potkáte mraky lidiček. Vyrazit na procházku jen tak z domu se tady nenosí a ani není skoro možné (každý kousek lesa patří k nějakému domu a nebo se jedná o neprostupný prales). Dle popisů na internetu je pár mil dlouhá procházka s několika kořeny přes cestu velmi náročná túra, takže jdeme-li tam v sandálech a s kočárkem jsme celkem za exoty. Ovšem nevím v čem se vydávají amící na opravdu pořádnou túru.

Komunikace

Lidé jsou zde velmi zdvořilí a to tak zdvořilí, že ani nevíte kdy je to ještě zdvořilost. Každý zdraví a každý se s váma dává do řeči, což vytváří pocit, že je to tu velká vesnice, ale opak je pravdou. Například soused vás velmi srdečně vítá při příjezdu a pak se dozvíte od majitele, že se bojí abyste ho neokradli. Takže zdvořilost za každou cenu, ve skutečnosti ale nevíte co si máte myslet ;-(. Ve výsledku mi přijde, že jsou zde lidé o něco větší pokrytci než v Evropě. Navíc všichni mluví velmi excitovaně - všechno je great, perfect and so nice, navíc máme cute accent. Vaši angličtinu nikdo zásadně neopravuje, takže pokud se chcete zlepšit musíte být pozorní sami.

Tak to je asi tak všechno, co mě napadlo, snad jsem nenudil a přečetli jste si i něco užitečného.

Severní Karolína, Durham, 6. týden - Apalačské hory

Vítám vás u dalšího reportu ze Severní Karolíny. Týden byl běžně pracovní, takže nuda šeď. Jaro se tu odehrává ve vysoce letních teplotách za přispění častých bouřek, lidi sečou trávníky a aplikují antikomáří postřiky na léto. Zato Jindřiška má novinky hned dvě: Naučila se říkat "mám žízeň" a přestala večer vyžadovat prso. To jsem zkoulel tak, že v duchu její mluvy, kdy si často hraje se slovesem potřebuje / nepotřebuje, jsem jí vysvětlil že Jindřiška ňami ňami už nepotřebuje a kupodivu hned napoprvé akceptovala.

Na víkend jsme zas naplánovali výlet - tentokrát do Apalačských hor, což jsou v podstatě jediné skutečné hory na východě Spojených států. V Severní Karolíně se jejich převážná část jmenuje Blue ridge mountains po kterých se vine panoramatická silnice Blue ridge parkway (má asi 500 mil) po které jsme se taky kousek svezli. Hory jsou to poměrně vysoké (přes 2000mnm) ale vzhledem k podnebí převážně zalesněné. Rozhodně nejhezčí výhledy tu potkáte na podzim, ale jaro bylo taky pěkný.

Vyrazili jsme v pátek odpoledne směr zhruba 200 mil vzdálené městečko Asheville. Dálnice č. 40 (která vás za pár dní dovede až do Los Angeles) byla fakt hustě nacpaná, takže se nedalo moc spídovat. Půjčená Hyundai Sonata vykazovala optimistickou průměrnou spotřebu 35 mil na galon a kroutili jsme si to napříč Piedmontem (místní vysočina) na Jihozápad. Jak jsme se blížili k horám začala padat tma a přiblížilo se dilema toho kde přespíme. Po půlhodince hledání se nám podařilo najít v údolí schovaný, zavřený kemp, před jehož branami jsme si na travičce ustlali. Celkem přes noc pršelo, což by ani moc nevadilo, horší bylo, že se mi nedařilo usnout :(

Ráno jsme využili místního picnic fleku a nasnídali se a vyrazili jsme směr Asheville. To je městečko na Ameriku celkem malebné a historické (první osadníci se tu usadili již konce 18. století). Zaparkovali jsme v centru, že jdem na kafe - první kavárna byla beznadějně plná, ale Jindra se odtam odmítala hnout, nakonec ale zvítězil silnější ;-) Našli jsme si místo na zahrádce kousek od místního monumentu objednali kafe a dětskou palačinku a lovili wifinu. Dětská palačinka byla minimálně jednomužná (co taky jiného čekat) - Jindra se jí totálně přejedla a skončila celá ulepená od javorového sirupu. Další velkou atrakcí byla nedaleká plakátovací plocha, kde byl jeden plakát odlepený - MEGANÁLEPKA - Jindra se ho chopila a postupně jím oblepovala chodník, zaparkovaná auta a restauraci. Nastal čas k ústupu - najeli jsme na parkway a zamířili směr Mt. Mitchell.

Blue ridge parkway je skutečně vyhlídková silnice - jedete pomalu za každým rohem vyhlídka a šplhá se po kopcích nahoru a dolů. Celkem nám trvalo než jsme se po ní vyšplhali na nejvyšší bod východně od Mississippi - Mount Mitchell (ano vede tam silnice). Hlavním poznávacím bodem této hory z vyhlídkou nahoře je, že je 8 dní z 10 v mraku - nejinak tomu bylo za naší přítomnosti. No ale měli tam pěkný lišejníky a větvičky - dost dobrý důvody se vztekat (pro Jindru). Kousek za Mitchellem jsme zastavili na vyhlídce na oběd a kompletní zráchání se v kaluži a blížili se k večernímu cíli - kaňonu Linville Gorge (údajně Grand Canyon východu - no co se velikosti týče tak zhruba desetinový). 

Ten začíná vodopády na řece Linville - řeka si tu našla cestu úzkou skalní průrvou ve které se na několik zatáček blíží k obrovskému skoku do megatůně - fakt pěkná podívaná. Cestou k vodopádům se nám stýskalo po Krtečkovi, tak jsme aspoň dělali hromádky. Na parkovišti už se večer opravdu nachyloval takže krmení a čištění divé zvěře a ku spánku do auta, čekalo nás posledních pár mil k Tablerock. To je skála ztracená na jednom z okraju kaňonu Linville, pozná se to tak, že z hlavní silnice odbočíte podle šipky vzápětí najedete na gravel road a pokračujete cca 20 mil kamsi hlubokým lesem po cestě lemované upozorněními bahca na medvědy. Potom dojedete k vyasfaltovanému parkovišti se záchodkama a picnic areou, kde hned za cedulkou "no camping" táboří 30 skautů a další tlupa převážně horolezců. Tak jsme se přidali. Narazili jsme na bandu 4 amíků s ještě menší dcerou než Jindřiška co se rána taky chystali na skálu, tak jsme pokecali. Byli na větvi z našeho "stanu" a z toho že v Evropě mají auta poloviční spotřebu při dvojnásobné rychlosti na dálnici. Taky vytáhli kořalku (hned za cedulí "alkohol zakázán"), takže bylo o veselí postaráno a ani nám moc nevadilo okolo procházející brutální buřina.

V neděli ráno poté co se obě děti zdatně doplňovali v řevu, jsme vstali, nasnídali se a vyrazili k místní nejprimitivnější skalce - The Chimneys. Ano tušíte správně opět jsme si vybrali něco kde se dá hodit toprope. Skály jsme asi po 15ti minutách chůze našli snadno a většinu dnes strávili popolézáním kecáním s dalšími lezci. Jindra si už občas fakt pěkně sama hrála, případně interagovala s dalším mimčem. Skála je zde plná ostrých krystalů, což není občas zrovna příjemný na ruce. Odpoledne jsme se vrátili k Tablerock a strávili zbytek dne honěním mravenců, klacíků houbiček mechů a taky úprkem před deštěm do auta.

V pondělí ráno jsme měli v plánu vyběhnout na vyhlídku nahoru na Tablerock a pak vyrazit domů, nicméně nás zaskočilo deštivé počasí a z vyhlídky tak sešlo. Našli jsme tedy cestu zpět k hlavní silnici a tradá na východ. Po cestě jsme ještě vymysleli zastávku u mega přehrady už ani nevím jméno, která se zdála v mapě hned vedle dálnice, nakonec z toho byla 50mil zajížďka. Ale aspoň se Jindra trochu poráchala a dali jsme pauzu. Zbývajících 120 mil do Durhamu probíhalo za přibývajícího sluníčka a opíkání se.

Severní Karolína, Durham, 5. týden - výlet na Outer Banks

Další týden v Durhamu proběhl normálně - novinky jsou akorát ze školky, kde si Jindřiška celkem zvyká, ráno mi v klidu zamává a s batůžkem odkráčí do školky, kde prý začne sice natahovat, ale poslušně odchází do třídy. Zkoušíme jí odnaučit plínkám - jediné co má úspěch je jít počůrat něco zajímavého (list, šiška, chaluha, kytička, rohožka....), tak nevím co budeme házet do záchodu, aby byla ochotná chodit tam.

Na víkend jsme naplánovali výlet na Outer banks - to je dlouhá nudle bariérových ostrovů táhnoucích se téměř podél celého pobřeží Severní Karolíny. Mezi ostrovy a pevninou je často i několik desítek mil sladko slané vody. Je to takový místní "Chorvatsko", ale mimo sezónu tam snad bude klid.

Sbalili jsme se ve čtvrtek večer (posunuli jsme si víkend o den kvůli počasí) a vyrazili směrem na východ k pobřeží Atlantiku. Tentokrát se bohužel žádný free upgrade nekonal a tak jsme měli menší autíčko než minulý víkend (což se ukázalo jako velká škoda). Ale jelo dobře. Jindra byla v autě solidně protivná a tak jsme koupili hromadu zmrzliny a dopovali jí zmrzkou s lentilkama dokud neusla. Po tmě jsme dorazili k našemu prvnímu cíli - park na pobřeží Alligator River (říkám pobřeží, protože ta řeka je široká jak malé moře). Dle informací je to tak 40x50 km mokřadů a močálů, kde žije spousta zajímavých zvířátek včetně medvědů a aligátorů. Zaparkovali jsme v domluveném kempu u jezera a již při stavění našeho přístřechu z bivakovacího pytle nás málem sežrali komáři. Tolik pohromadě jsem jich snad ještě neviděla, ani repelent jsme sebou neměli (kdo by čekal komáry v březnu...). Ve spacáku jsme vydrželi zhruba půl hodiny, než jsme zahájili úprk do auta. Tam jsme tak 10 minut vybíjeli ty desítky co stihli nalétat dovnitř a noc strávili v našem pidiautě (mít tak velké SUVčko). Ráno nám majitelka kempu vyprávěla o tom, že komárů letos ještě není moc, že obzvláště letní hurikány jich přinesou hodně - no nevím jestli bych tady podnikal s kempem ;-) Zmizeli jsme tedy co nejrychleji a doufali že v rezervaci a za plného slunce to bude lepší. Nebylo. Rezervačka pěkná, spousta zajímavých podmáčených porostů, ale člověk se musel stále pohybovat, aby ho to neukousalo.

Před obědem jsme zamířili na první ostrov Outer Banks - Roanoke. Tam jsme navštívili muzeum s replikou lodě Elisabeth II. a okolní turistické atrakce. Bříška jsme si nacpali mořskýma potvorama, já si pekelně spálila ramena a mohli jsme vyrazit do akvária. Tam Jindru nejvíce zajímala plastová želva (edukativní pomůcka k ochraně želv) a s prohlášením "želvu sebou" jí odmítala hodnou chvíli vydat. V akváriu měli spoustu mořských rybiček, aligátory, želvy, hady a žáby a vydry.

Jindře jsem celou cestu slibovala písek a vodu a tak nadešel čas na písek. Vyrazili jsme po mostě na vnější úzký pás Outer banks (tam už je další pevninou Evropa). Navštívili jsme největší místní dunu v Jockey's parku, což bylo komentováno "písek, moc velká hromada, stavět bábovky... Jindřiška bude opalovat". Kousek odsud je místo prvního letu letadlem, tak jsme tam zajeli a z dálky koukli na pomník a zase jeli čelem zad na jih po ostrovech. Přejeli jsme na ostrov Hatteras a zaparkovali v kempu. Tam přišla na řadu ta voda tj. děsně studený Atlantik a sbírání mušliček a trocha koupání (zas tak studený to nebylo). S pidi autem a přístřechem z bivakovacího pytle jsme byli mezi mega karavany poněkud za exoty. Komáři se zdálo, že moc nejsou, ale ranní pohled na Jindřišku nás vyvedl z omylu, vypadala jak v rozjetém stádiu neštovic, chudinka malá.

V sobotu jsme se zvolna s autem posouvali na jih, kochali se písčitými plážemi a křovinatými rezervacemi. Oteplovalo se a mezi pískem se postupně objevovaly místo borovic jalovce, opuncie a aloe. Stavili jsme se u majáku na Cape Hatteras, ale byl zavřený. Zato kousek byla mokřina se spoustou želviček. Potom následoval krátký 40min trajekt na ostrov Ocracoke. Místní racci byli vytrénovaní a krekry chytali v letu za lodí, Jindra pobíhala po lodi a byla nadšená. Ocracoke island jsme jen projeli a udělali pár fotících zastávek a nastoupili na trajekt zpátky na pevninu. Předtím jsme se ještě naplácali kafíčkem, koktejlem a zmrzlinou z koukli ještě jeden maják. Trajekt trval přes dvě hodiny, pro nás brzy celkem nuda, ale Jindra lítala nadšeně po celé lodi celou tu dobu a taky si udělala bebínko když jí těžké lodní dveře skříply prst. (Vůbec bebínka jsou poslední dobou zdrojem velkých životních tragédií naší malé potvory.) 

Z Cedar Island jsme se propletli do Moorehead city, kde jsme zakoupili čerstvou rybu (mega kus tuňáka za $20, ze kterého se později přejedlo 7 dospělých lidí) a ještě chvíli stavěli bábovky, hledali škeble a skákali ve vlnách na pláži. S deštěm jsme zamířili zpátky do vnitrozemí. Stavili jsme se na rychlé večeři v nějakém fastfoodu u dálnice a skončilo to tím, že Jindra vypila hromadu sladkého čaje a pak jim to tam celé pozvracela. No nic není dokonalé. O pár hodin později jsme se doplazili zpátky do Durhamu solidně znaveni...

V neděli jsem šla do práce a Jirka s Jindrou byli na procházce v Duke gardens. Jindra byla prý úplně nemožná. Večer jsme měli domluvenou gril párty u Shawových s lidma ode mne z laborky. Tam jsme opekli buřty (tedy češi si opekli buřta, zbytek této tradici neholduje), Jindra prohnala kočky a pak jsme společně spořádali tuňáka. Jindra mi usnula vyřízená na klíně.

V pondělí jsme bohužel zjistili, že sobotní zvracení a nedělní protivnost asi nebyla náhoda a přepití čajem, ale začátek virózy, takže si Jindra pondělí a úterý celkem protrpěla ještě pár zvracení a průjmů, ale nakonec to ustoupilo, takže byla brzy v pohodě.

Jako vždy pro více fotek, se můžete podívat na picasu (pořád ve stejném albu)