Bylo nás osm, dvě auta co se v pátek ráno potkala ve Fusch am Grossglocknerstrasse. Prvním zádrhelem se ukázalo najít záchod na obecním úřadě - vskutku tvrdá zkouška orientace v térénu ;-) Následovalo informování se v místním infu - lavinový stupeň dva, takže to by šlo, slečna nám doporučila jinou trasu než jsme původně zamýšleli ta naše prý v zimě příliš často zasypávána lavinami. No budiž - následuje přesun o 2km k Ponyhof kde začíná druhá výstupová trasa. Sněhu tady dole je pomálu, navíc se chystá déšť, znalecky kouknem do mapy a necháváme se přesvědčit Cvrčkem že sněžnice nepotřebujem ;-)
Stoupáme v serpentinách lesní cesty za občasného deště přecházejícího ve sněžení. Po prvních 300 výškových dorážíme k salaši, kde začínají první pochybnosti o nepotřebnosti sněžnic. Začíná hustě sněžit. Dáváme oddech a razíme po skialpinistické trase dál, ale boříme se čím dál víc. Asi po půl hodince a 50 výškových se trojice odvážných (Cvrček, Rak a Špalek) rozhodnou vrátit pro sněžnice - nemůže to přeci trvat dýl jak dvě hodinky. Zbytek se zatím rozhodne probojovávat dál a výš a pomalu nám dochází, že k chatě dnes asi nedorazíme a že sněžnicové družstvo nás dorazí nejdříve večer. Postupně se docela vyčasuje, přestává sněžit, zato sněhu přibývá s každým výškovým metrem rapidně. Přestává být výjimkou že se někdo zaboří hlouběji než popás. Snažím se to vychytat tak že první jdou nejlehčí a poslední nejtěžší - to vede k tomu že ti lehčí maují šanci přežít víc jak dva kroky aniž by se museli vyhrabávat ze závěje. Zato pro nás 100kg plus (i s batohem samo - zas tak tlustej ještě nejsu) se stává závějovým peklem skoro každý metr. Ač se to zdá neuvěřitelné tímto hrabošským stylem, někdy okolo třetí dolézáme nad hranici lesa (tedy cca dalších 500 výškových) k rozbořené salaši. Tady dochází k menší vzteklé epizodce, kdy někteří těžší a více hladoví chtěli jíst už 100m od salaše tušíce že na cestu k salaši je třeba nabrat energii. To se těm lehčím moc nezdálo, takže posledních 100m trvá skoro hodinu a následuje naprosté vyčerpání. Diskutujeme co dál - vysílačka zatím mlčí, což znamená že sněžnice jsou ještě daleko. Nakonec padne rozhodnutí zkusit se doškrábat alespoň do sedla na obzoru. Ovšem sníh je silnější než my. Po třech hodinách snažení se posunujeme o zhruba 300m, jsem vyčerpaní mokří a zničení. Kontakt se sněžnicemi navázán, jsou nám v patách, padá rozhodnutí zabivakovat v rozpadlé salaši.
Probouzíme se do slunečného rána, z dáli je občas slyšet nějaká ta lavinka, výhledy jsou nádherné. Zatímco se balíme probíhají okolo nás skialpinisté. Zanedlouho nasazujeme sněžnice a míříme také jejich směrem. Svítí sluníčko, vše se zdá optimistické, cesta do sedla relativně ubíhá. Dneska to winterraum jistí (hovno hovno zlatá rybko, ale nepředbíhejme). Nastoupáme nějakých 300 výškových do sedla - pohybujeme se tedy již nad 2000mnm. Lyžaři většinou blíží na nejbližší vrcholek Imbachhorn, my to máme o kousek dál. Dle mapy nás čeká asi 1,8km traverz.
Terén vypadá schůdně, GPS funguje, všichni ještě plni sil, jdeme na to... Někdy je docela obtížné najít nejlepší a nejschůdnější cestu přes traverzovaný kaňon, ale zatím se stále daří. Kolem poledne máme vytouženou chatu na dohled, ovšem příliš nás ten výhled netěší. Dělí nás sice jen půl kilometru ovšem svah k traverzu má asi 40 stupnu, pěkně vysmaženej sluníčkem a na druhé straně ještě skalka. No v létě to je určitě krásná procházka. Teď ale máme vážnou obavu z laviny. Vzpomínáme na původně zamýšlenou trasu druhým údolím od které nás odradila slečna v infocentru... Vytahujem mapy GPS a děláme válečnou poradu. Padá rozhodnutí vystoupit do sedla na obzoru a zkusit dojít k chatě druhou stranu hřebene. Dle mapy, by to měla být schůdná průrva, žádnej extra sklon. Po obědě vyrážíme... Svahy jsou skutečně slunkem vyhřáte a tak se občas stane, že sníh pod námi zlověstně zapraská, postupujem s velkými rozestupy a opatrně hledáme cestu vzhůru. Poté co se výstup přisotřuje se Veša a Fido rozhodnou, že raději vrátí k bivakovací salaši. Ostatní stále doufajíce dosažení winterraumu pokračují k sedlu. Zanedlouho přezouváme na mačky, neb se chystáme traverzovat závěrečných 300m 45stupnového zmrzlého svahu. Odvahu dodává asi jen vědomí, že nad náma už není co by se mohlo utrhnout. Kolem páté odpoledne se zapadajícím sluncem vyčerpaní dorážíme do vytouženého sedla a zjištujeme to co dávaly tušit už poslední metry - vytoužená na mapě mírumilovná soutěska je ve skutečnosti onen kotel co se snažíme celé odpoledne obejít. Nastává čas na píseň proti trudomyslnosti. V sedle fičí šílenej fičák a my hnáni představou že zpátky už vážně ne, volíme sestup na druhou stranu hřebene - shora to vypadá, že se brzy spadne na mírný boční hřebínek na jehož konci je dokonce vidět jakási bouda. Vítr je naše štěstí, protože cokoliv z čeho by snadno na takhle prudkým svahu vznikla lavina je vyfoukané a zmrzlé a drží se tady jen tenká vrstvička zmrzlého firnu. Pomalu se stmívá a my opatrně sestupujeme. Dochází i na brždění cepínem, když mi na skálotrávosněhu ujíždí mačky. Naštěstí jsem jel jen pár metrů. Již je tma když se prudký svah mění v hřebenovku s evidentně velmi slušnou převějí. Přezouváme sněžnice, nasazujem čelovky a obdivujem kouzla měsíce na okolních svazích. Jdeme po úbočí a držíme se alespoň 5m od hřebene - kvůli převěji. Zhruba v půlce hřebínku se rozhoduju zanechat zde odkaz v podobě tělních výměšků - to by ani nebylo tak zajímavé kdyby se mi při vykonávání potřeby 4m od naší stezky nezačala propadat půda pod nohama - no zkuste utíkat s gatěma na půl žerdi. Naštěstí se nic neutrhlo - ale pocit vážně nic moc. Nakonec zhruba okolo osmé dorazíme k lesnické boudě ve výšce cca 1800 (sedlo bylo 2400) a tvoříme bivak pod schodištěm. Podle zpráv je zbývající čtvrtina výpravy v pořádku taky zabivakovaná.
Ráno to vypadá opět na pěkný den, to ale ještě netušíme že sestup nám dá taky pěkně zabrat. Opět zkoumáme mapu a rozhodujem že prudký je to všude stejně a volíme směr kde se zdá nejméně skal. Klesáme velmi prudce zpočátku hodně hlubokým sněhem. Užíváme si vyhlídek na Kitzsteinhorn přes údolí. Cca každou hodinku děláme picí a dlabací pauzy. S ubývající výškou ubývá a měkne sníh a zhoršuje se terén - více skal, polomů a porostu. Je stále obtížnější najít cestu. Náš výsadek v původním údolí dává vědět, že už jsou dole a jedou pro nás. Posledních 200 výškových jdeme bez sněžnic zato s cepínem, klouže to pekelně. Cca ve tři odpoledne dorážíme do údolí, prakticky opkamžitě se ptokáváme se zbytkem výpravy. Následuje cesta pro druhý auto, jídlo, balení, odjezd. Cestu do Brna jsme navzdory větru a dešti sfoukli za pět a kousek hodiny.
Komu nestačilo fotek, tak se může nabažit pořádně tady
Žádné komentáře:
Okomentovat