Severní Karolína, Durham, 4. týden

Čtvrtý týden v Durhamu proběhl celkem v poklidu v zaběhaných kolejích. V pondělí jsme vyzvedli Shawovi (jak se skloňuje Shaw??) na letišti a předali jim zpátky domeček v Oak Knob. Jindra chodila do školky a už to pěkně zvládala - ráno sice s brekem ale sama odešla za paní učitelkou a odpoledne většinou s úsměvem... V úterý jsme si udělali fotící procházku jejíž výsledky už jste viděli. Po komplikovaných domluvách s poštou mi konečně dorazil objednaný makro objektiv, takže si můžete vychutnávat Severní Karolínu i v detailech (a že je na co koukat). Taky si brousím zuby na teleobjektiv....

Vsuvka Eva: Tenhle týden pro mne začalo opět každodení ježdění na kole do práce. Je to příjemných 20 minut po rovince a i ráno je teploučko a sluníčko a tak mě to skvěle protáhne a probere. No klidně bych to praktikovala pořád. Škoda, že v Brně je po ránu hrozná kosa a cestou do Řečkovic minimálně dva veliké kopce :( K cyklistům se tu většina řidičů chová velice ohleduplně - než vás objedou, tak čekají na volný protisměr a vezmou to opravdu velikým obloukem. Pravda, na kole přes 3 pruhy na odbočení doleva mi stále dělá trochu problémy, ale už odkoukávám taktiku.

V laborce máme každý týden "lab meeting". Což je skvělá věc (budu lobovat za zavedení u nás). Všichni členové labu se střídají a na seminář přichází s nějakým problémem, který potřebují vyřešit (typicky vlastní článek, recenze, data, presentace..). Týden dopředu všichni dostanou podklady (tedy třeba samotný text článku) k podrobnímu prostudování a pak dvě hodiny plnou pozorností pomáhají vyřešit daný problém. Skvělý a hlavně efektivní způsob jak dostat rady a názor od lidí co tomu rozumí. I když mám pochybnosti, že by si někdo u nás ty dopředu poslané texty opravdu prostudoval a svědomitě okomentoval... Tady to neudělat tak jste za blba. Konec vsuvky.

V pátek za Jonem do laborky přijela návštěva - rodina z Pensylvánie s dvouletým klukem. Takže jsme s výhodou spojili program a zatímco otec zmize v laborce, my jsme s Hanou a dětmi (Jindřiška a Asa (čti Ejsa)) vypadli na celý den do místního Life & Science muzea, které je údajně naprosto jedinečné, tak jsem byl zvědav co za těch $14 za zázraky uvidíme ;-) .... No, tak zázraky jsme neviděli, nicméně možnost jak strávit s dětmi celý den vcelku příjemně je to dobrá. Většina muzea se nachází venku v přírodě a mají tam spoustu edukativních hračiček pro děti i dospělé všech věku i zájmů, taky dinosaur-trail s modely dinosaru v životní velikosti a trochu zoo (medvěda, vlky, jezero se vší místní havětí, lemury a insektárium), farmu se zvířátky atp. Jak zjistíte z fotky není divu, že nás další návštěvníci neustále oslovovali a chválili naše dvojčátka ;-) Největší atrakce pro mě byli motýli (pastva pro čerstvě nabytý objektiv) a živý model tornáda. Děti si nejvíc užily s vodními atrakcemi - především s fontánkou na pití... Nicméně kroutící rybičky na tyčce v bazénku Jindře vydrželi minimálně hodinu a nakonec se za nimi vypravila do bazénku taky. Kolem třetí odpoledne jsme byli všichni z těch zážitků úplně vyčerpaní, což se u všech krom Jindry projevovalo otevřenou touhou spát a usínáním kdekoliv, zatímco Jindra tradičně přešla do hyperaktivního režimu snažíc se zbořit muzeum nebo alespoň uběhat tatínka k smrti.

V sobotu odpoledne jsme byli pozvaní k McCabovým (Corey, Marta a spol.) na oslavu Matoušových narozenin. Dopoledne jsme tedy i s Evou vyrazili k již osvědčenému Falls lake za první letošní koupelí. Voda byla osvěžující... Odpoledne příjemné - my si pokecali, Jindra si pohrála a skoro jsme sestavili nový Matoušův basketbalový koš. Dostali jsme spoustu doporučení kam vyrazit na výlet a na dovolenou (viz níže).

V neděli se trochu zhoršilo počasí, vypadalo to na podmrakem s deštěm. Nicméně jsme neohroženě vyrazili na čerstvě doporučenou Haw river nedaleko Durhamu za malou projížďkou na kánoi. Po cestě jsme se ještě stavili na pikniko-oběd u Jordan lake, což je druhá velká přehrada v okolí co zásobuje Karolínu vodou (je to asi jak tři Lipna). Potom vzhůru na řeku -  já jsem si tedy představoval něco co trochu víc poteče, ale nakonec to nebyla špatná volba. Jindra oproti očekávání lodičku moc nemusela, nelíbila se jí vesta a chtěla pořád sedět u maminky. Nakonec jsme si ale zvykli a projížďka byla fajn. Večer jsem ještě zajel vrátit auto - tentokrát jsme měli free upgrade na Myšivbuši endeavour, což je prostorné SUV - takže jsem do něj pohodlně naložil kolo a zpátky z centra jsem byl cobydup a projížďka večerním Durhamem plným rozkvetlých stromů byla vlastně super. (BTW: výhoda SUV je, že nemusíte skládat kočárek, když ho nakládáte a jsme v americe takže tady všechno žere stejně hodně).

Na další víkend chystáme výlet na Outer Banks - viz další články brzy a snad potom ještě na víkend Apalačské hory. Taky tak pomalu přemýšlíme co podniknem o dovolené - budeme mít asi tak 10-12 dní. možností je spousta - např:

• Utah - pouště kaňony trochu hory, k moři na západní pobřeží
• Jiné části Rocky mountains - ne tak moc severně, takže třeba Arizona nebo v okolí Denveru
• Vracet se ze západu (třeba Utahu) autem přes celé státy a zkouknout co se dá (asi 36h čisté jízdy)
• Florida a její jižní tropický cíp
• Prolézt skrz na skrz Apalačské hory
• Washington, New York a okolí

Těžké rozhodování.... a co vy máte nějaká doporučení?

PS: samozřejmě přibylo pár fotek a brzy přibudou další

Severní Karolína, Durham - procházka po okolí

Tuhle mi jeden kamarád říkal, že neví jestli jsme vlastně v tom Améru, když podle fotek to tu vypadá jak u nás. No ne, že bych tohle psal kvůli němu, tak jako tak jsem se chystal vám procházku po blízkém okolí našeho bydliště připravit. Tentokrát to bude méně keců a více obrázků.

Fakta:

Severní Karolína (NC) je 12. státem USA, leží na východním pobřeží, je zhruba 2x větší než Česká republika a má zhruba stejně obyvatel. Nebudu to pitvat zbytek si najděte třeba na wikipedii. My bydlíme v Durhamu (viz mapa) - vyslovuj "Darem" - což je součást aglomerace Raleigh (hlavní město NC), Durham, Chapel Hill. Durham je ve střední části NC, což je mírně kopečkatá převážně zalesněná krajina, více na východ je placka směrem k moři a na západě se do výšky 6000 stop zvedají Apalačské hory, v této části se jim říká Blue Ridge Mountains a Great Smoky Mountains. Historicky patří NC na Jih - je zde hodně latinos a černochů a města zde vyrostla z otroky vydělaných peněz na plantážích s bavlnou a především tabákem. Ale zpět k současnosti. Když se podíváte na mapu, a srovnáte ji s obrázkem našeho domova (napravo), zjistíte, že nelžeme...
V tom domku vpředu bydlí někdo jiný, zatímco my bydlíme vzadu (ne v garáži, ale v tom domku co má i garáž). Máme i zahradu s houpačkou, malou terasu a prádelnu v druhém domku. Krom toho se na okolním pozemku nacházejí hned dvě vodní strouhy, což je neocenitelný zdroj zábavy pro Jindřišku.

Tak už teda jdeme:

Nejprve kouknem, zda nemáme něco ve schránce, pozdravíme pár veverek a vydáme se na západ a potom na jih. Hned na Omah st. vám představím první vzorek místní architektury - tento domek je taky plastovej jak ten náš, ale omítku má jakože cihlovou. Na těchto uličkách sice nejsou chodníky, nicméně je to něco jak obytná zóna tak se tu jezdí pomalu a ohleduplně. Hnedle za rohem poklidnou. atmosféru domečků vystřídá bytový komplex.

Když jsme sháněli bydlení, byla inzerce plná realitek s nabídkami bytů v těchto komplexech - zřejmě je to dost luxusní a drahé bydlení, zato zřejmě velmi bezpečné - jste pěkně za plotem hlídaní a odstřižení od reality běžné ulice. Nicméně nebojte naše čtvrť je zdá se vcelku bezpečná (i když raději zamykáme). Na fotce bytovky si račte všimnout ošklivé žluté trávy - to je tím že je sekaná, zatímco ta naše zelená je bez údržby ;-) Vždycky když jdeme okolo tak Jindra ve vjezdu komplexu trochu poupraví macešky k obrazu svému ;-)

Pokračujeme dál na západ až k nedaleké Hillandale rd., což je jedna z hlavních ulic v okolí, směrem na jih nás dovede rovnou k západnímu kampusu, kde Eva pracuje.
V tomto místě se také dá najet na mezistátní dálnici 85 vedoucí na sever do Washingtonu a na jih do Atlanty a New Orleans. Je tu také jeden z mála přechodů pro chodce, samozřejmě na tlačítko a člověk si docela počká. Naše cesta pokračuje stále na západ, míjíme další bytový komplex s kvetoucími třešněmi v popředí, autobusovou zastávku (bus jede jednou za hodinku stojí $1 nebo $2 celodenní jízdenka) a zamíříme po Medford rd. mezi golfová hřiště.               

Golfová hřiště jsou snobárna co ničí krajinu - respektive přístup do ní, obyčejný člověk se pak pořádně nemá kde procházet. Na druhou stranu vizuálně to celkem ujde.

Dostáváme se do dražší čtvrti, domy jsou větší a vesměs mají "cihlovou omítku". Místní snob styl je zřejmě snaha mít dům doslova jako hrad ;-)

 Křivolaká ulice mezi vilkami a golfovým hřištěm nás zavede na křižovatku s Carver street lemované kvetoucími javory a poté dál na sever, kde se rozkládá Croasdaile village -rozsáhlý soukromý komplex bydlení všeho druhu se soukromým lesem a soukromým koupaliště. Bydlet tam by mi přišlo skutečně už trochu jako žít v zoologické zahradě.

Naše procházka se stáčí zpátky na východ k Hillandale road (už máme v nohou pěkných pár mil) a dále se dostáváme do trochu všednější čtvrti - Camelia drive - no myslel jsem si, že u nás se staví bez nápadu a podle šablony, ale tady to vzali doslova ;-) Zakrátko se dostáváme k frekventované Guess road - k vidění hodně provozu, žádné místo k překročení chodci a typicky vybavená zastávka autobusu. To už jsme skoro doma... My to však vezmem dále na východ až ke Stadium dr. a po ní pěkně na jih a jihovýchod až k Duke st.

Tady na křižovatce nafotíme typický žlutý školní bus, kterých zde jezdí fakt hodně (rozhodně víc než těch DATA public busů) a typický americký náklaďáček. Dostáváme se do čtvrti blíže centru, domečky jsou menší skromnější ale některé moc pěkně udržované, nicméně jakási jednotnost architektury a lagricovost materiálu je zjevná všude.
Procházku zakončíme v nákupním centru Kroger (přechýlení od grocery shopping) s typickou jižanskou mdoerní architekturou. Nakoupíme dva galony mlíka a pár dalších drobností a na pár dní bude vystaráno. Za necelých deset minutek jsme v podstatě doma, dalších 10min si vyžádá počkat na díru v provozu Guess road (ne kecám v tomhle místě je semafor ;-)) přejít ulici a je to.

Severní Karolína, Durham, 3.týden

Další týden v Karolíně jsme měli trochu logisticky náročný. Protože jsme hlídali dům Blance a Jonovi (viz obrázek), bydleli jsme na dvou místech zároveň. Kočky si na nás časem zvykly a byly ochotné se nechat pronásledovat Jindřiškou.

Do práce jsme museli jezdit autem (další obrázek), protože naše dočasné bydlení je celkem daleko za městem. Za to je úplně v lese a nejbližší sousedy přes stromy ani není vidět, příjemné bydlení. Řízení v Americe je trošku jiné než u nás, na dálnicích se předjíždí z obou stran a jede se ve všech pruzích - takže totální chaos a také se na křižovatkách smí doprava na červenou. Ve městech mají podobnou rychlost jako u nás, ale ty dálnice jsou pro čecha peklo. Rovná, široká, 4 pruhy, před vámi pár stovek kilometrů a můžete jet max stovkou... To by na D1 asi koukali :)

V práci jsem se celkem zaběhala, střídáme izolace a PCR, testujeme nové primery a všechno to pěkně šlape. Tenhle týden tu není žádný čech, který by mi pomáhal s komunikací, tak to pomocí vydatného mávání rukama musím zvládnut sama. Řešíme nové analýzy k článku k disertačce a na konci týdne mám verzi, kterou může číst Jonáš na cestě zpátky z Evropy v letadle.

Malá chodí 3x týdně do školky. Ranní scény se trochu srovnaly, už nezačíná panikařit, když se zmíním, že jdeme do školky, ve školce se v klidu přezuje, ukazuje mi co kde je a slzy nastávají až když jí dám pusu že odcházím. Ale ani už to není takový ten záchvat děsného jekotu, tak soudím, že si zvykla a půjde to. Jen se cestou do školky vždycky přesvědčuje, že jedeme jinam "nejdeme do školky, zítra půjdeme do školky, dneska jdeme nakupovat, jedeme na výlet" :)

V úterý vyrazil Jirka s Jindrou na výlet k Eno River, kde jsem je pak odpoledne vyzvedla. Bylo vedro a Jindra se ráchala v řece. Neměli sebou batůžek a tím pádem ani svačinu a tak jedli mladé pampelišky. To Jindru strašně bavilo "takový salát je to, chutná" :) Taky se naučila hlásit, když má hlad "něco k jídlu!" Další den jeli na výlet k přehradě co je kousek na sever, zase se ráchat ve vodě a družit se s dalšími dětmi. Bližší popis výletů od Jirky níže...

Zase jsme zkusili zajet na stěnu, tentokrát vypustila barel s vodou jen trošku a jeli jsme na lentilkách - když byla hodná než jeden z nás vylezl nahoru, dostala lentiku, tak to celkem šlo.

Jeden den jsme zajeli na návštěvu za Martou a Coreym si nechat podepsat papír do školky (Corey je něco jako doktor) - vtipné, jaké má očkování si můžete vyplnit sami, ale jakou má výšku a barvu očí musí vyplnit doktor. Navíc tam Corey stejně vyplnil, že všechno je "normal". U nich jsme vyfasovali spoustu hraček, odrážedlo a nočníček. Děcka si spolu celkem hrála a my mohli povídat.

O  víkendu jsme v sobotu jeli na procházku do lesa kousek (William B. Umstead park) od letiště, sehnat lano a večer se naložili do teplé vířivky :) To je úplně boží věc. Jindra jásala a já taky. Jirka celkem rychle utekl, protože mu tam bylo vedro. V neděli jsme s lanem vyrazili opět na Pilot Mt, tentokrát již s lezeckými ambicemi. tato lokalita je opravdu profláklá - je to takovej útes na kopci, takže se dá hodit lano z vrchu, navíc otočená na jih - pro jarní lezení jak stvořená, takže tam bylo fakt nabito. Skalky tam byly všech obtížností a už při prvním zkoumáním mapky se nás ujal jeden postarší lezec a strávili jsme společně celý den. Díky tomu jsme mohli lézt a jeden hlídat Jindru. Vyzkoušeli jsme i lezení se samojištěním, taky to šlo. No je to úplně jiný pocit ta skála proti umělé stěně. Jirka natrénoval slovíčka pro různé chyty a já zase mávala rukama a křičela česky, že chci spustit dolů :) Chodit v sedáku s helmou na hlavě a dítětem v krosně (Jirka uspával), budilo celkem ohlas. Jindra vyhodila také jednoho lezce ze sítě a houpala se tam místo něj. Večer jsme byli upečení a trochu spálení od slunka, naložili se do vířivky a tím zakončili celý týden.

Krom toho všeho tu také začalo pořádné jaro - rozkvetly třešně a místní fialové všudypřítomné věci a plno kytiček. No ale k tomu zas třeba příště...

Eno river procházka

Vzhledem k tomu, že Oak Knob, kde hlídáme kočky má Eno river state park v podstatě za humny, rozhodl jsem se, že si uděláme procházku pár kilometrů podél řeky a necháme se odpoledne vyzvednout. Zásadní chyba byla, že jsem si neuvědomil, že půjčená nosička nemá integrovaný batoh a druhý batoh zůstal v Durhamu. Tak jsme na výlet vyrazili s nosičkou, foťákem, pitíčkem (přivázaném k fo´táku) a dvěma mrkvemi v kapse. Procházka byla fajn, Eno river je asi jako Svratka velká řeka, žijou v ní malý želvičky, který ale děsně rychle zdrhají. Dřív bylo okolo řeky plno mlýnů, po kterých už zbyly jen památeční cedule. Nejlepší atrakce byly tři. Visutý most, bez zábradlí asi 5m nad řekou po kterém Jindra za každou cenu musela chodit sama a já ji musel nechat protože se jinak hned začla vztekat a kdybych se s ní pral tak by hrozilo že spadne o něco více pravděpodobněji než když svým vratkým krokem pochodovala po mostě. Druhou atrakcí bylo vytahování třísky, která byla tak hluboko, že jsem musel použít kapesního nože jako skalpelu. Ačkoliv Jindra strašně kňourala, že tam má bebínko (tu třísku), tak proces řezání sledovala s němým úžasem a ani necekla. Zhruba poslední hodina procházky probíhala v režii hladu všech zúčastněných ačkoliv ten dospělejší svůj stav nedával najevo hlasitým kňouráním "jahoda?, piškot?, sušenka?, hruška?, banán?, chleba?, něco k jídlu!!!" (Pozorný čtenář si jistě všimne, jak hladovějící dítě postupně slevuje ze svých požadavků). Na parkoviště jsme došli doufajíce, že tam na nás maminka čeká, zatímco ona si ještě v klidu bádala... No tak jsme půlhodinku čekání ze zoufalsví strávili hledáním těch nejmenších listů pampelišek jaké si dovedete představit a jejich přežvykováním... (třetí atrakce).

Falls lake

Druhý výlet tohoto týdne - jezero, přehrada asi 10mil na severovýchod, jedna ze dvou zásobáren pitné vody v Severní Karolíně a zároveň rekreační oblast. Vzhledem k terénu je jezero hodně veliké a hodně rozplizlé z mnoha zákoutími, zálivy a rameny. Jeho vody plní především Eno river. Většinu času jsme strávili na plážičce, kde jsme potkali Katie s jejími dvěma dětmi co bydlí round the corner a strašně nechápe jaktože tohle skvělé místo není neustále plné lidí (díky bohu za to). Děti si pohrály = vymáchaly se v jezeře a my jsme tak nějak pokecali. Paní má švagrovou češku, takže i věděla kde je Czech republic (mimochodem zdá se že je tu čechů docela hodně, pořád na někoho narážíme). Nicméně mě vyvedla z omylu že je zde bezpečno (což tvrdí Jon, který nezamyká auto ani dům) - Katie zamyká hned na dva řetězy, takže asi hodně záleží na lokalitě. Taky jsme dostali meloun ;-) No prostě jsou tu na nás všichni milí.... (čekám kdy přijde nějaká pohroma)

Do alba jsme přidali další fotografie.

Severní Karolína, Durham, 2. týden

Druhý týden pro mne nastala pracovní rutina - každé ráno do laborky a odpoledne z laborky. Pak si pohrát s Jindřiškou, trochu rozkopat bordel na příšlušné hromádky, dle situace vyrobit či ohřát večeři a dát Jindru spát. V laborce už rozjíždíme PCR, vypadá to, že vyizolovaná DNA pěkně funguje a už jsem celkem samostatná jednotka, která nepotřebuje nonstop něčí dozor při práci. Ve středu jsem byla vyzvána, abych na laborkovém semináři odprezentovala svůj článek k disertačce, aby mi všichni mohli poskytnout konstruktivní kritiku a rady jak to co nejrychleji dokončit a někde udat. Při diskuzi jsem se většinou chytala a když ne, tak mne zachraňovala kolegyně češka. Dostala jsem spoustu podnětů a když nedělám v labu tak sedím a pracuji na něm. Ale třeba ho konečně budu mít díky tomu brzy publikovatelný.

Jirka s Jindřiškou prozkoumávali okolí na vycházkách, chodili nakupovat a také udělali průzkum školek.

Rozhodli jsme se Jindřišku dávat 3x týdně na půl dne do školky, aby měla změnu prostředí a společnost dalších dětí (a Jirka čas na práci). Školka je plná černoušků a hispánců všetně učitelek, jakožto bílá rodinka s blonďatou holčičkou tam jsme poněkud za exoty a děti na nás zírají. První den to bylo v pohodě Jindra zamávala a šla si hrát. Podruhé už chápala, že jí tam necháme, takže už od rána trvala na tom, že "nepudu do školky, bojím učitelky, tuli tuli maminka" a odmítala se ode mne hnout. A za velikého zoufalého jekotu byla strčena k paní učitelce a já utekla. Odpoledne jsme se dozvěděli, že prý ječela jen chvilku a pak si vyrazila hrát. Jekot přetrvává zatím každé ráno, když tam má jít, ale už je to celkem rezignovaný řev, neb tuší, že tam stejně bude muset zůstat. Učitelky tvrdí, že dělá velké pokroky a že je v pohodě a uklidní se a pak je spokojená. Včera tam dokonce po obědě sama usla.

Bez auta je tu člověk celkem v háji. Všechno je od sebe celkem daleko, hromadná doprava jezdí jen v centru a kousek za nás a to tak jednou za hodinu. Pro pěší to také není nic moc - často chybí chodníky i přechody. Mám pocit, že amíci jezdí z přes křižovatku autem když potřebují přejít silnici k dalšímu obchoďáku. Výlety za město jsou bez auta nemyslitelné. Jirka s Jindrou tu zřejmě nachodí spousty kilometrů i třeba jen do obchodu a někam "do lesa" či do parku. Do práce mne nejdříve vozila Blanka, pak jsem se svezla na půl cesty s naším domácím a půl cesty šla pěšky ši Duke busem. Teď tu mám půjčené kolo a to je po rovince 20 minut, takže nejrychlejší způsob jak se dostat bez auta na univerzitu.

Hrozně mi tu chybí takové ty malé sámošky typu Albert nebo prostě mini potraviny na rohu. Nejmenší obchod s potravinami (nepočítám-li pochutiny na benzině) je velikosti našeho Tesca. Najít tam masox fakt zabere dost času. Mají tam všechno možné, ale celkově mi přijde, že třeba v sušenkách je menší výběr než u nás. Většina věcí je v megabalení. Jahody z floridy jsou super a hlavně pomerančový džus co není z koncentrátu je geniální. Ceny cca mírně zvýšené proti těm našim, ale dost podobné.

O víkendu jsme nejdříve odvezli Blanku s Jonem na letiště, vyfasovali klíčky od jejich vozu a obrazně i od baráku, který ale nezamknuli takže jsme jen dostali pokyn ať tam prostě vlezeme. S autem s automatickou převodovkou a částečně na elektriku jsem si chvíli zvykala, ale už celkem kamarádíme. Stěhujeme se tedy na 10 dní za město k nim domů, budeme hlídat kočky. Veškerá péče o ně spočívá v tom že jim ráno a večer otevřeme dveře :) a jakožto doplněk ke kočkám máme k dispozici auto a pohodlný domeček s venkovní vyhřívanou vířivkou :) Odpoledne jsme jeli nakoupit a prozkoumat místní lezeckou stěnu Vertical Edge a trochu protáhnout kostru. Na stěně bylo plno sandálistů v teniskách a dětí. Zkušenějších lezců minimum. Stěna celkem krátká, cesty všech obtížností. Super zařízení je automatické jistítko - i když Jindra zrovna potřebuje společnost tak může alespoň jeden lézt. Ale stejně jsme absolvovali "zkoušení" že umíme jistit, abychom mohli lézt i mimo ten naviják. Jindra bohužel objevila automat na vodu, velice rychle odkoukala princip jak napustit kelímek a zbytek našeho lezení vypouštěla barel vody na okolní koberec...

V neděli jsme si udělali výlet do Raven Rock parku. Takový normální les a uprostřed řeka jak naše Labe. Jindra si spokojeně lovila mechy, chtěla skákat do peřejí, chodila po kládách a zdatně ťapala.

Jinak více fotek najdete na Picase nebo Plus

Severní Karolína, Durham 1. týden

Po delší odmlce pokračujeme zápisky ze Států. Opět jsme zavítali do země neomezených možností, ale tentokrát více na jih - Severní Karolína, Durham. Cílem cesty je jak jinak - práce, ale určitě se pokusíme i o nějakou tu turistiku a zkoumání okolí. Cesta do Vídně proběhla ještě v noci, takže jsme spící Jindřišku naložili do auta a vzbudili na letišti. K ránu byla opravdová kosa. Jindra byla hrozně nadšená z každého letadla včetně těch na obrázcích a reklamních letácích. Nejraději by pochodovala sama odletovou halou a zkoumala je. K našim zavazadlům nám vzali bezplatně i kočárek a autosedačku. V letadle jsme byli u okýnka a měli vedle sebe volné sedadlo. Největší zážitek bylo sledování ostatních letadel jak vzlétají. Jindra mě stále tahala za ruku "hele letadlo!". Cesta do Londýna byla krátká, dali jsme si snídani a už přistávali.
Na Heathrow to bylo peklo - museli jsme přes všechny ty kontroly včetně nové bezpečnostní prohlídky, což Jindru hrozně nebavilo, nejraději by všude běhala a všechno zkoumala a takhle se musela pořád někde frontit, takže výsledkem bylo, že vztekle řvala a já jí honila mezi letištními zábranami. Na odbavení u American Airlines jsem už nesla ječící dítě hlavou dolů za soucitného pohledu všech letušek. Díky tomu naše odbavení proběhlo rychle a bez problémů :) Přes kontroly nebyl problém brát pro malou jídlo i pití, jen jsem to musela před nimi ochutnat. V odletové hale se malá pokusila odnosit snad všechny letáčky a vykrást každý obchod po cestě, ale úspěšně jsme jí v tom zabránili a prošli do dalšího letadla, aniž by si sebou nesla nějaké poklady. Dva dospělí na jedno dítě jsou do letadla tak akorát :) Cesta byla dlouhá, střídavě jsme spali, jedli, koukali na Krtečka, malovali, četli si a chodili po letadle. Proběhlo to nad moje očekávání velice dobře. V Americe už jen vyplnit všechny příslušné formuláře, imigračnímu vysvětlit co tam jdeme dělat a získat potřebná razítka. Vše bez problémů. Jen lehké pozvednutí obočí úředníka, že buisness jdu dělat já a babysitting Jirka :) Úspěšně jsme se potkali s mou kolegyní mecholožkou a vyrazili do Durhamu.
Domeček (to bílé), kde bydlíme jsme našli snadno, majitel nám ho nechal odemčený. Vypadá jako taková chata. Lehce nás zaskočilo, že byl zcela bez vybavení. Nábytek jo, ale ani lžička. Ještě že jsme si vezli spacáky. Zvládli jsme nákup v místní obchoďáku a večer se potkali s majitelkou, ta nám pak další den nějaké nádobí přivezla a část máme od mé kolegyně. Takže pohoda už bydlíme pohodlně. Majitelé jsou čínský pár, moc milí.
Posun času jsem během pár dní zvládli, Jirka ještě několik dní vstával ve čtyři ráno a chodil pracovat, ale postupně jsme se dostali do normálu.Další den jsem vyrazila do práce
. Univerzita je tu takové město ve městě. Kampus je rozlehlý, zase jsem musela oběhat různé kanceláře a získat správná razítka a na konci dne jsem měla přístup do počítače, vlastní kancelář, klíče od všeho potřebného a hlavně mapu! časem jsem vyzískala i identifikační kartu, takže si můžu kupovat v místním bufíku kafe :)
Ještě další dva dny jsme čekali na mou krabici s mechama až dorazí z Čech - na celnici to stálo minimálně 5 dní. Závěrem týdne jsem si připravila první stovku položek na izolaci a během pátku a víkendu vyizolovala DNA.
Víkendový program jsme měli družící. V sobotu jsem byla v práci a na oběd jsme vyrazili s Blankou a Jonem a další češkou Martou a jejím mužem Coreym a třemi dětmi na oběd do honkong-china restaurantu. Nosí vám všelijaké speciality a vy z nich ochutnáváte cokoliv, chuťově hodně zajímavá zkušenost, u většiny věcí jsem nebyla schopná identifikovat co to je a z čeho to je. Jindra si vystačila nejraději se smaženými kalamárami a suchou rýží a tunou ledu, který mi brala z pitá a cpala si ho do pusy. Oběd zakončilo jedno z děcek zvracením a tak jsme se hromadně dali na ústup a vyrazili na procházku. Děti si hráli v parku a odnášeli cizí draky na pouštění, případně poletovali kolem létacích talířů. Jindra si napakovala plný batůžek květů Kamélií a zakončili jsme krmením kachen.

V neděli jsem vyslala Jirku do půjčovny pro nějaké miniautíčko, že pojedeme na výlet. Když mi před barákem zaparkoval červený mustang ve sportovní úpravě, jen jsem vyvalila oči. No pro tu srandu proč ne a slečna co mu to půjčovala byla prý mimořádně pěkná a přesvědčivá :) Vyjeli jsme dvě hodinky za Durham do parku Pilot Mt. Což je první kopec zřejmě od oceánu - východní a centrální Karolína je placka. Udělali jsme pěknou vycházku a prozkoumali místní lezecké terény. Malá tak střídala vztek, nadšení, nošení a ťapání a zkoumala co jí připadlo do cesty. Lesy jsou tu ještě holé, a stovky kilometrů stejné.

Maltatal

Výlet do Maltatalu, známého to ledového údolí byl v plánu již přes rok, ale loni nám to na poslední chvíli roztálo. Letos však počasí přálo více a tak jsme se mohli vydat na cestu. Málem nám to však zhatili peripetie s dovolenými, přesto jsme ve čtvrtek v noci vyráželi z Brna v plné sestavě - Jirka, Petr, Honza a Jirka. Noční cesta proběhla v klidu a pohodě až na zhoršené počasí v okolí Semmeringu a nad ránem jsme se již blížili do údolí. Minuli jsme penzion Feistritzer, kde nás večer čeká ubytování a zamířili si to rovnou k parkovišti pod profláklým ledem Strannerbach. Nezalekli jsme se ani značky o nasazení řetězů a za pomoci protiprokluzu jsme se čerstvým sněhem vyškrábali až kam bylo třeba. Po snídani, převlékání rozdělování vybavení a předběhnutí mnoha rychlejšími skupinkami jsem byli připraveni vyrazit.

První metry nástupu co by choďáku šly hladce a pod prvním výšvihem jsme zbudovali první stanoviště, což se ukázalo jako moudré. Posílen tréninkem z Víru jsem sebevědomě nastoupil do prvních metrů strmějšího ledu, jenže ouha, tentokrát hůře padnoucí mačky vypověděly mému sebevědomí službu a tak jsem se z prvních dvou metrů poněkud proletěl až Honzovi k nohám. Bohužel při pozdější analýze vyšlo najevo, že tímto pádem jsme také přišli o jeden Honzův nový šroub :(. Napodruhé již opatrněji našrouboval první délku a podél nás se vzhůru sunuli také Petr s Jirkou. Jako začátečníci jsme poctivě odjišťovali i položené délky, zatímco kolem nás chodilo hodně lidu témě na free. Postup celkem otravoval silný vítr metoucí žlabem potoka dolů spoustu různého materiálu mimo jiné i kusy ledu a kameny. Přibližně v půlce se Strannerbach dělí na dvě vetve - my si vybrali levou a Petr s Honzou obezřetně prostoupili tímto obtížnějším úsekem a zbudovali stanoviště u břízky. Pak ještě jeden a kousek délky moc pěkného lezení a začínal zvonit budík k ústupu - Strannerbach jsme tedy opustili zhruba v 70% výstupu, nicméně jako první zkušenost to bylo vynikající.

V hospůdce nad pivem jsme na další den naplánovali levý Dreifältigkeitsfall, chtěli jsme sice vyrazit brzy, ale zdržela nás zapomenutá helma. Nástup jsme našli snadno. První délka opět chodivá, zato druhá začínala pěkným téměř kolmým 20m úzkým výstupem. První šroubování vyšlo na mě - šlo to ztuha, led hodně praskal nebo se vysypával ven, takže některé šrouby šly až na třetí pokus. Ve výsledku nás to hodně zdrželo, pro urychlení jsme tam nechali šrouby další dvojici, jelikož další kousek opět choďáček. V závěru nás čekal pěkný široký ledopád a vcelku strmý, bohužel již dost mokrý. Jirkovi už byla zima, takže bylo rozhodnuto, že natáhnem jen jednu cestu a pofrčíme dolů. Na cestě dolů se již skoro stmívalo, když jsme potkali dívčí partu, jdoucí proti nám - zřejmě si zalézt při měsíčku. Co jsme však nezachápali, že šly i tu druhou strmou délku bez jištění. Na to bych si netrufl asi ani jako zkušený lezec. Únavu večer rozpouštíme nad pivem a šniclem v místní hospodě. Je to kulturní zážitek, neboť je masopust a tak v sedm večer je vesnice i hospoda plná nalitých lidiček 12+ v kostýmech všeho druhu.

V neděli chceme odjet nějak rozumně a tak jsme naplánovali jen jednodélkový sektor Columbus. Pravda z té téměř 60m propasti hned pod silnicí se člověku nejprve udělá poněkud nevolno. Nicméně jsme si našli vhodný strom a nastražili na něj toprope a slanili dolů. Jirka se rozhodl to raději obejít druhou stranou - doufáme, že se ještě setkáme. Horní část ledu byla už hodně odlepená od skály a dost mokrá a tak se Petrovi podařilo při slanění uvolnit asi 2m dlouhý kus ledu - naštěstí se mě i Honzovi podařilo v pohodě včas uhnout a led se roztříštil v potoce pod námi. Pak jsme si vesele popolézali a fotili se na první 3/4 ledu. Za čas se na cestě přes rokli ukázal Jirka a naznačil nám tak ústupovou cestu - vylézt až nahoru v našem místě kvůli kvalitě ledu nepřipadalo v úvahu a v jiných místech byly další skupinky.

Odpoledne unavení a spokojení a s plány na další výlet (snad za rok) odjíždíme zase domů.

Více fotek zde