Maltatal

Výlet do Maltatalu, známého to ledového údolí byl v plánu již přes rok, ale loni nám to na poslední chvíli roztálo. Letos však počasí přálo více a tak jsme se mohli vydat na cestu. Málem nám to však zhatili peripetie s dovolenými, přesto jsme ve čtvrtek v noci vyráželi z Brna v plné sestavě - Jirka, Petr, Honza a Jirka. Noční cesta proběhla v klidu a pohodě až na zhoršené počasí v okolí Semmeringu a nad ránem jsme se již blížili do údolí. Minuli jsme penzion Feistritzer, kde nás večer čeká ubytování a zamířili si to rovnou k parkovišti pod profláklým ledem Strannerbach. Nezalekli jsme se ani značky o nasazení řetězů a za pomoci protiprokluzu jsme se čerstvým sněhem vyškrábali až kam bylo třeba. Po snídani, převlékání rozdělování vybavení a předběhnutí mnoha rychlejšími skupinkami jsem byli připraveni vyrazit.

První metry nástupu co by choďáku šly hladce a pod prvním výšvihem jsme zbudovali první stanoviště, což se ukázalo jako moudré. Posílen tréninkem z Víru jsem sebevědomě nastoupil do prvních metrů strmějšího ledu, jenže ouha, tentokrát hůře padnoucí mačky vypověděly mému sebevědomí službu a tak jsem se z prvních dvou metrů poněkud proletěl až Honzovi k nohám. Bohužel při pozdější analýze vyšlo najevo, že tímto pádem jsme také přišli o jeden Honzův nový šroub :(. Napodruhé již opatrněji našrouboval první délku a podél nás se vzhůru sunuli také Petr s Jirkou. Jako začátečníci jsme poctivě odjišťovali i položené délky, zatímco kolem nás chodilo hodně lidu témě na free. Postup celkem otravoval silný vítr metoucí žlabem potoka dolů spoustu různého materiálu mimo jiné i kusy ledu a kameny. Přibližně v půlce se Strannerbach dělí na dvě vetve - my si vybrali levou a Petr s Honzou obezřetně prostoupili tímto obtížnějším úsekem a zbudovali stanoviště u břízky. Pak ještě jeden a kousek délky moc pěkného lezení a začínal zvonit budík k ústupu - Strannerbach jsme tedy opustili zhruba v 70% výstupu, nicméně jako první zkušenost to bylo vynikající.

V hospůdce nad pivem jsme na další den naplánovali levý Dreifältigkeitsfall, chtěli jsme sice vyrazit brzy, ale zdržela nás zapomenutá helma. Nástup jsme našli snadno. První délka opět chodivá, zato druhá začínala pěkným téměř kolmým 20m úzkým výstupem. První šroubování vyšlo na mě - šlo to ztuha, led hodně praskal nebo se vysypával ven, takže některé šrouby šly až na třetí pokus. Ve výsledku nás to hodně zdrželo, pro urychlení jsme tam nechali šrouby další dvojici, jelikož další kousek opět choďáček. V závěru nás čekal pěkný široký ledopád a vcelku strmý, bohužel již dost mokrý. Jirkovi už byla zima, takže bylo rozhodnuto, že natáhnem jen jednu cestu a pofrčíme dolů. Na cestě dolů se již skoro stmívalo, když jsme potkali dívčí partu, jdoucí proti nám - zřejmě si zalézt při měsíčku. Co jsme však nezachápali, že šly i tu druhou strmou délku bez jištění. Na to bych si netrufl asi ani jako zkušený lezec. Únavu večer rozpouštíme nad pivem a šniclem v místní hospodě. Je to kulturní zážitek, neboť je masopust a tak v sedm večer je vesnice i hospoda plná nalitých lidiček 12+ v kostýmech všeho druhu.

V neděli chceme odjet nějak rozumně a tak jsme naplánovali jen jednodélkový sektor Columbus. Pravda z té téměř 60m propasti hned pod silnicí se člověku nejprve udělá poněkud nevolno. Nicméně jsme si našli vhodný strom a nastražili na něj toprope a slanili dolů. Jirka se rozhodl to raději obejít druhou stranou - doufáme, že se ještě setkáme. Horní část ledu byla už hodně odlepená od skály a dost mokrá a tak se Petrovi podařilo při slanění uvolnit asi 2m dlouhý kus ledu - naštěstí se mě i Honzovi podařilo v pohodě včas uhnout a led se roztříštil v potoce pod námi. Pak jsme si vesele popolézali a fotili se na první 3/4 ledu. Za čas se na cestě přes rokli ukázal Jirka a naznačil nám tak ústupovou cestu - vylézt až nahoru v našem místě kvůli kvalitě ledu nepřipadalo v úvahu a v jiných místech byly další skupinky.

Odpoledne unavení a spokojení a s plány na další výlet (snad za rok) odjíždíme zase domů.

Více fotek zde