Vítám vás u dalšího reportu ze Severní Karolíny. Týden byl běžně pracovní, takže nuda šeď. Jaro se tu odehrává ve vysoce letních teplotách za přispění častých bouřek, lidi sečou trávníky a aplikují antikomáří postřiky na léto. Zato Jindřiška má novinky hned dvě: Naučila se říkat "mám žízeň" a přestala večer vyžadovat prso. To jsem zkoulel tak, že v duchu její mluvy, kdy si často hraje se slovesem potřebuje / nepotřebuje, jsem jí vysvětlil že Jindřiška ňami ňami už nepotřebuje a kupodivu hned napoprvé akceptovala.
Na víkend jsme zas naplánovali výlet - tentokrát do Apalačských hor, což jsou v podstatě jediné skutečné hory na východě Spojených států. V Severní Karolíně se jejich převážná část jmenuje Blue ridge mountains po kterých se vine panoramatická silnice Blue ridge parkway (má asi 500 mil) po které jsme se taky kousek svezli. Hory jsou to poměrně vysoké (přes 2000mnm) ale vzhledem k podnebí převážně zalesněné. Rozhodně nejhezčí výhledy tu potkáte na podzim, ale jaro bylo taky pěkný.
Vyrazili jsme v pátek odpoledne směr zhruba 200 mil vzdálené městečko Asheville. Dálnice č. 40 (která vás za pár dní dovede až do Los Angeles) byla fakt hustě nacpaná, takže se nedalo moc spídovat. Půjčená Hyundai Sonata vykazovala optimistickou průměrnou spotřebu 35 mil na galon a kroutili jsme si to napříč Piedmontem (místní vysočina) na Jihozápad. Jak jsme se blížili k horám začala padat tma a přiblížilo se dilema toho kde přespíme. Po půlhodince hledání se nám podařilo najít v údolí schovaný, zavřený kemp, před jehož branami jsme si na travičce ustlali. Celkem přes noc pršelo, což by ani moc nevadilo, horší bylo, že se mi nedařilo usnout :(
Ráno jsme využili místního picnic fleku a nasnídali se a vyrazili jsme směr Asheville. To je městečko na Ameriku celkem malebné a historické (první osadníci se tu usadili již konce 18. století). Zaparkovali jsme v centru, že jdem na kafe - první kavárna byla beznadějně plná, ale Jindra se odtam odmítala hnout, nakonec ale zvítězil silnější ;-) Našli jsme si místo na zahrádce kousek od místního monumentu objednali kafe a dětskou palačinku a lovili wifinu. Dětská palačinka byla minimálně jednomužná (co taky jiného čekat) - Jindra se jí totálně přejedla a skončila celá ulepená od javorového sirupu. Další velkou atrakcí byla nedaleká plakátovací plocha, kde byl jeden plakát odlepený - MEGANÁLEPKA - Jindra se ho chopila a postupně jím oblepovala chodník, zaparkovaná auta a restauraci. Nastal čas k ústupu - najeli jsme na parkway a zamířili směr Mt. Mitchell.
Blue ridge parkway je skutečně vyhlídková silnice - jedete pomalu za každým rohem vyhlídka a šplhá se po kopcích nahoru a dolů. Celkem nám trvalo než jsme se po ní vyšplhali na nejvyšší bod východně od Mississippi - Mount Mitchell (ano vede tam silnice). Hlavním poznávacím bodem této hory z vyhlídkou nahoře je, že je 8 dní z 10 v mraku - nejinak tomu bylo za naší přítomnosti. No ale měli tam pěkný lišejníky a větvičky - dost dobrý důvody se vztekat (pro Jindru). Kousek za Mitchellem jsme zastavili na vyhlídce na oběd a kompletní zráchání se v kaluži a blížili se k večernímu cíli - kaňonu Linville Gorge (údajně Grand Canyon východu - no co se velikosti týče tak zhruba desetinový).
Ten začíná vodopády na řece Linville - řeka si tu našla cestu úzkou skalní průrvou ve které se na několik zatáček blíží k obrovskému skoku do megatůně - fakt pěkná podívaná. Cestou k vodopádům se nám stýskalo po Krtečkovi, tak jsme aspoň dělali hromádky. Na parkovišti už se večer opravdu nachyloval takže krmení a čištění divé zvěře a ku spánku do auta, čekalo nás posledních pár mil k Tablerock. To je skála ztracená na jednom z okraju kaňonu Linville, pozná se to tak, že z hlavní silnice odbočíte podle šipky vzápětí najedete na gravel road a pokračujete cca 20 mil kamsi hlubokým lesem po cestě lemované upozorněními bahca na medvědy. Potom dojedete k vyasfaltovanému parkovišti se záchodkama a picnic areou, kde hned za cedulkou "no camping" táboří 30 skautů a další tlupa převážně horolezců. Tak jsme se přidali. Narazili jsme na bandu 4 amíků s ještě menší dcerou než Jindřiška co se rána taky chystali na skálu, tak jsme pokecali. Byli na větvi z našeho "stanu" a z toho že v Evropě mají auta poloviční spotřebu při dvojnásobné rychlosti na dálnici. Taky vytáhli kořalku (hned za cedulí "alkohol zakázán"), takže bylo o veselí postaráno a ani nám moc nevadilo okolo procházející brutální buřina.
V neděli ráno poté co se obě děti zdatně doplňovali v řevu, jsme vstali, nasnídali se a vyrazili k místní nejprimitivnější skalce - The Chimneys. Ano tušíte správně opět jsme si vybrali něco kde se dá hodit toprope. Skály jsme asi po 15ti minutách chůze našli snadno a většinu dnes strávili popolézáním kecáním s dalšími lezci. Jindra si už občas fakt pěkně sama hrála, případně interagovala s dalším mimčem. Skála je zde plná ostrých krystalů, což není občas zrovna příjemný na ruce. Odpoledne jsme se vrátili k Tablerock a strávili zbytek dne honěním mravenců, klacíků houbiček mechů a taky úprkem před deštěm do auta.
V pondělí ráno jsme měli v plánu vyběhnout na vyhlídku nahoru na Tablerock a pak vyrazit domů, nicméně nás zaskočilo deštivé počasí a z vyhlídky tak sešlo. Našli jsme tedy cestu zpět k hlavní silnici a tradá na východ. Po cestě jsme ještě vymysleli zastávku u mega přehrady už ani nevím jméno, která se zdála v mapě hned vedle dálnice, nakonec z toho byla 50mil zajížďka. Ale aspoň se Jindra trochu poráchala a dali jsme pauzu. Zbývajících 120 mil do Durhamu probíhalo za přibývajícího sluníčka a opíkání se.
Žádné komentáře:
Okomentovat