Z národního parku Arches jsme se tedy vlastně dostali až potmě a v plánu byl přejezd s neurčitým cílem Provo canyon - přepodkládali jsme že bude v blízkosti města Provo. Cesta nebyla zas tak dlouhá, ale vcelku úmorná, navíc se trochu zkazilo počasí a tak jsme při přejezdu hor zaznamenali i sněžení a hustou mlhu. Naneštěstí zrovna v tom okamžiku už jsme byli dost unavení na to abychom někde zakempili. Najít silnici do canyonu z města Provo se ukázala velmi obtížné, neboť chyběla patřičná šipka nakonec jsme však uspěli a již dost zničeni jsme zaparkovali na odstavném místě pro nasazování řetězů a rozhodli se spát v autě, než se snažit kempit venku v dešti.
Ráno, už skoro nepršelo, tak jsme vstali, Jindra si na rozcvičku vybrala největší kaluž a bahno v okolí, potom se přesunuli kousek do místního parku, kde jsme si udělali snídani. Deště jsme se nezalekli a zamířili do hor, do parku Wasatch mountain. Silnice se kroutila vzhůru kolem obrovských přehrad a krajina kolem začal vypadat tak nějak evropsky. Vcelku snadno jsme našli info centrum, kde jsme se poradili kam vyrazit na hike a pak jsme si udělali dopolední procházku s výhledem na hory. Počasí se trošku umoudřilo tak bylo moc příjemné. Rozhodli jsme se pokračovat do Park city - horského městečka známého Olympiádou a festivalem nezávislých filmů Sundance. /spěšně jsme parkli na Main street, následovala kochací procházka a pak svezení místním Trolley. Návštěvu jsme zakončili v pizzerri, kde jsme se luxusně přejedli. Pak jsme ještě zaskočili kouknout na poslední jarní sníh, ze kterého měla Jindra velkou radost a následně hurá směr Salt Lake city.
Do SlanoJezerního města to byl kousek, my však mířili o něco víc na západ na Great Salt Dessert (Velká Slaná poušť) navzdory doporučením, že to vlastně vůbec není zajímavý. My jsme pár zajímavostí přeci jen objevili - například po cestě jedou auta před vámi ve vzduchu, na velké slané poušti se také konají pokusy o překonávání rychlostních rekordů no a taky je to velké, bílé a totálně slané a dokonalé placaté (až na ohnutí země). Jindra si ověřila, že velká hrst soli v ústech není tak dobrá jako malá špetka soli na prstíčku a já jsem se pokusil vytvořit pár zajímavých obrázků. S blížícím se večerem jsme popojeli ještě kousek na západ do Nevady a našli si bivak mezi horami na neznámé gravel road.
Ráno jsme se probudili a vcelku rychle zamířili zpět na východ k Salt Lake city. Dokonce tak rychle, že nás na prázdné úplně rovné dálnici vychytal místní policista, že prý 95mph je moc rychle a že nám 75mph (125kmh) limit musí stačit. No moc jsme se raději nepřeli, pokutu jsme nedostali ale warning ano, takže jsme pokračovali raději jen 90mph, abychom policistu nedojeli ;-) Po cestě, jsme si ještě udělali vyhlídku na Great Salt Lake a příštích hodně mil jsme kolem něj jeli, abychom se dostali na Antelope Island s cílem se na místní slané pláži trochu zrelaxovat, před letem do Miami. Tento plán však překazily všudypřítomné hajzl mušky, kterých tu bylo snad miliardy a štípaly. Azyl jsme našli ve visitor centru, kde byla moc pěkná výstava, vysvětlující všechno možné o Velkém Slaném jezeře, poušti apod. Tak kdo by to nevěděl, tak technicky vzato je to v podstatě moře - to proto, že voda se odsud pryč nedostane jinak než vypařením, čímž pádem se zde usazují minerály a sůl. Slanost jezera v letech velmi kolísá, stejně jako hladina vody. Moc věcí tam nežije, hlavně potvora zvaná brine shrimp, která je ale zase velmi dobře průmyslově zpracovatelná. Na ostrově taky volně žijí bizoni, i když tu nejsou původní, ale vysazení. Taky jsme dva viděli, byli ale hoooodně daleko.
Po návštěvě ostrova, jsme se vydali ještě zkouknout Temple square v Salt Lake city - celkem pěkná záležitost, ale v okolí lovili Mormoni dušičky, což zas tak pěkný nebylo. Na hlavní třídě jsme zaparkovali a skoro hodinu přebalovali náš autosvinčík - domov a pak jsme nabrali kurz na letiště a Miami.
Žádné komentáře:
Okomentovat