Las Vegas a Zion canyon

Las Vegas

Naše putování (viz mapa) po jihozápadě USA se započalo v Las Vegas (ne proto, že bychom byli gambleři, ale protože jsou tam levné letenky). Z Durhamu jsme vyrazili dopoledne, cesta trvala celý den a přistáli jsme odpoledne (ve Vegas je 3h méně než v Durhamu). Cesta byla v pohodě a tak jsme se nejprve vláčkem přesunuli do letadla do letištní haly a poté shuttle busem do centrály půjčoven aut. Vyfasovali jsme compact car Chervolet equinox a vyrazili dle zkušených rad projet Strip - to je přezdívka pro Las Vegas boulevard a jde o tu ulici, kde je shromážděn všechen místní kýč v podobě hotelů, kasin, zábavních parků apod. Každopádně je na co zírat (viz fotky). Poté jsme trochu zabloudili ve snaze najít outdoor shop kvůli bombě a nakonec pořídili ve Walmartu včetně nákupu základních potravin (jahody, chipsy a spol.) a se západem slunce jsme vyrazili po interstate 15 dálnici na severovýchod. Cesta se docela kroutila a stoupala na náhorní plošinu Colorado. Asi po 3h jízdy jsme se přiblížili k městečku Springdale a rozhodli se přenocovat na parkovišti u silnice. Pokusili jsme se předělat náš compact SUV na ložnici - víceméně úspěšně a zalehli.

Angels Landing ze dna canyonu

Ráno jsme zamířili hnedle do Springdale, ze kterého se vyklubalo městečko totálně závislé na blízkém Zion Canyon NP - všude plno turistických služeb obchůdků apod. U vstupu do národního parku jsme se patřičně informovali jak to tu chodí a zanedlouho na to už jsme seděli v canyon busíku a šinuli si to do hloubi kaňónu s cílem vystoupit na vyhlídku Angels Landing (na fotce) přes varování, že není doporučována pro děti kvůli velkým dropoffs (zřejmě díra kam se dá spadnout) a náročnosti. Cestu dlouhou 5 mil a vysokou 1400 stop jsme započali ještě za stínu v údolí a rychle jsme využili ochoty Jindřišky nechat se nést na koníčka a první stopy jsme nabrali poměrně v pohodě. Cesta je v podstatě chodníček, takže pokud člověk nemá sebevražedné sklony, nebezpečí nehrozí. Větší část výstupu k první vyhlídce tak Jindra zvládla skoro sama za neustáleho obdivu kolemjdoucích dalších turistů. Samozřejmě kamínků kytiček a větviček jsme nasbírali nepočítaně. První výhlidka je místem, kde už to začíná být fakt pěkný, taky je tam slušné pískoviště a děsný vedro. U Jindry, jak jinak, vyhrál písek. Dáváme teda svačinku a psychickou přípravu na závěrečný výstup - dalších 500 výškových stop poněkud exponovanějším terénem. Beru Jindru na koníčka a kamzičím stylem pod úzké pěšince po kamenech a řetězech s propastmi okolo se šineme navrh - za 15minut není co řešit. 

Jindra šlape po vrcholové stezce

Jindra naštěstí nechce skákat do hlubin a tak si v klidu vychutnáváme andělský výhled. Po cestě zpátky dokonce značnou část ťape sama. Sklízíme neustálá obdivná prohlášení dalších amíků i jiných národností, kterých je na stezce poněkud příliš (být tam sám tak se o bezpečnost ani moc nebojím). Zanedlouho jsme zpátky na chodníčku - Jindra začíná být hodně unavená, začínáme tušit že cesta dolů ještě nebude legrace (bez stínu). Zpočátku nám to docela jde, skáčeme mezi oblouky pěšinky, houpem se apod. Potom, ale přichází krize, kdy ťapat už nejde, já jsem odmítnut jako vhodný nosič, jenže maminka Jindru neunese => všechno špatně. Nakonec Jindru proti její vůli značnou část nesu, protože je zřejmé, že stínu a vody jinak nedosáhnem => šílený řev a vztek. Docházíme dolů, kde zorvna opravují vodovod, take voda neteče - nakonec se ranger námi smiluje a nechá nás načepovat vodu přímo u zdroje. Snažíme se dítě uspat ale marný boj. Nakonec se rozhodnem dovézt z auta kočár a pokračovat pak s ním - svezli jsme se až na konec Canyonu a prošli jsme si krátkou cestu k ústí Narrows (místo kde je Canyon úzký sotva pár metrů tak akorát na řeku) Jindra v kočárku usla. Cesta zpátky busíkem je skoro na hodinku, takže k autu dorážíme vcelku pozdě.

Andělská vyhlídka

Východní část Zionu

Na bydlení jsme si vybrali free camp co je na mapě za rohem. Takže jedeme cca 30 mil do hor a planiny nahoře nad canyonem jsa uchváceni rychlou změnou krajiny kolem a jejími barvami. Ačkoliv jsme se celý den opíkali cesta ke kempu je natolik zasněžená, že si netroufáme tam dojet. Kousek se tedy vracíme a kempíme na picnic fleku s cedulkou no camping. Dítě napůl spí a napůl jí, přichází tma a zima, všude je plno krásných hvězd... Další den ráno vcelku rychle balíme a tváříme se, že máme jen piknik. Po cestě dolů neustále fotíme úžasnou krajinu kolem a míříme zpět do Zionu. V plánu je projet po vyhlídkové silnici č. 9 směr Bryce canyon. Silnice je tedy skutečně scénická a tak za tunelem dáváme pauzu a krátkou procházku na vyhlídku zpět do Zionu, což rozhodně stojí za to. Jindra ťape opět sama, hledá klouzačky na skalách, loví kytičky a tak vůbec. Na kratičké procházce tedy trávíme přes hodinu. Ještě několik dalších mil prudkého stoupání po silnic východním okrajem kaňónu - obdivuhodná zvrásněná skalní poušť v okolí a pak jak když utne a ocitáme se na náhorní plošině a kolem jsou jen Utahské pouštní pastviny. Míříme směr Bryce canyon, kam by to mělo být necelé dvě hodiny jízdy.

Večerní světlo na planině Zion