Bryce Canyon, Grand Canyon

Po nějaké době jsme se začali po Zion kaňonu blížit k našemu dalšímu cíli - Bryce kaňonu. Z cesty si moc nepamatuji, podřimovala jsem spolu s Jindrou. Probraly mne až úžasné výhledy na úplně rudé skály. Cestou se totiž projíždí Red kaňonem, který je volně přístupný a údolím vede silnice. Není nijak rozlehlý, skalky nejsou příliš vysoké, ale barva je úchvatná. Rozhodně další místo, které by stálo za  bližší prozkoumání. U vstupu do Bryce kaňonu jsme vyfasovali jako vždy mapu s informacemi a udělali plán. Jindra už byla sice vyspaná ale po cestě celkem nevrlá, takže v autě zavládlo malé peklo.

Rozhodli jsme se absolvovat místní autotour s tím, že k večeru uvidíme zda využijeme místní kemp nebo se začneme přesouvat do Grand kaňonu. Odjeli jsme autem na nejvzdálenější vyhlídku a postupně se 13 mil vraceli zastavujíce u jednotlivých doporučených míst. Tenhle kaňon je takový jen jednostranný a vy jedete nahoře nad tou hranou, takže výhledy máte pěkně do dálky. Stěny se hodně sypají a vytváří to celkem unikátní barevné věže. Na mnoha místech byl ještě sníh. V zimě tu mají běžkařské trasy a v době úplňku výlety s rangerem. Zvolili jsme správně směr, protože poslední zastávka (ta nejblíže Ička) byla jedna z těch nejlepších co tu mají. V obrovském amfiteátru namačkaný jeden skalní hrad vedle druhého. Rozhodli jsme se udělat večeři, počkat na večerní světlo na focení a pak jet dál. Jindra stále vyšilovala, ani pokus o to nechat jí řídit auto jí náladu nezvedl. V rámci šílenství několikrát spadla z lavičky, případně zakopla či se jinak omlátila o okolní stromy, zem, stůl, prostě cokoliv, což jí na šílenosti přidávalo. Když šel Jirka fotit, tak jsme vytvořily její první velikonoční vejce. Vzhledem k tomu, že se v okolí nevyskytovalo na ozdobení nic jiného než nějaké keře a já nenašla vteřinové lepidlo, musely stačit na připevnění samolepky z batohů z letadla :) Lepení větví na vejce jí moc bavilo.

Kolem osmé jsme dali večeři a vyrazili na 5h přejezd do Grand kaňonu, zpátky z Utahu do Arizony. Bohužel ta severní část North Rim, kterou jsme měli výrazně blíž (asi o 250 mil) byla ještě touhle dobou zavřená kvůli sněhu a tak jsme museli až na horní tok na most přes Colorado a celé to objet z jihu na South Rim. Když Jindra usnula tak jsme prohodili řízení a tak jsem si také pár hodin užívala řízení po téměř rovné silnici, sem tam mikrokopeček. Provoz v noci byl malý, jen občas jely kamióny, které se blbě předjížděly. Osobáků jelo minimum. Kilometry pustinou ubývaly, občas jsme minuli vesnici (=benzínka a dva domečky). Když jsem začala usínat a ani mrkev nezabírala tak jsme se opět prohodili. Po čase jsme měli pocit že jedeme kdesi po kopcích a všude okolo jsou srázy a hrozně fouká, takže jsme se zřejmě blížili ke vstupu do jižní části. Kousek před bránou jsme našli u silnice jakési stánkařské místo, tak jsme rozhodili spacáky a šli spát. Jindru jsme nenápadně přehodili z auta do spacáku s tím, že ráno vstaneme s ní brzy a pojedeme snídat už do parku. Svítily božské hvězdy, protože široko daleko nebyly světla ani metropole, které by je rušily :)

Ráno Jindra vstávala před šestou, takže jsme měli všichni budíček. Byla zima a fičel vítr. Za vydatného jektání zuby jsme sbalili a vyrazili. U brány nikdo nebyl, závora tam také nebyla a cedulka "Pokračujte dál" nám udělala radost. Ušetřených $25. Zaparkovali jsme na nejvýchodnější vyhlídce Dessert view a vydali se kouknout na tu velkou díru. No je fakt hodně, hodně a ještě kus veliká. Člověk stojí na kraji a jen si říká "Wau to je teda megavelké". I Jindra zhodnotila, že je tam opravdu veliká díra a pak jí víc začaly zajímat křupky k snídani, které tam rozhazovala kde to šlo. Dali jsme snídani, fotili východ slunce, snědli velikonoční vajíčka, vyhlídková věž byla ještě zavřená, ale to vůbec nevadilo, výškový metr sem nebo tam, to se ztratí. Lidi tam kromě nás byli asi tři, takže nádhera. Pak jsme se pomalu přesunuli do Grand Canyon Village, což je místní turistické centrum. Mezi jednotlivými místy jezdí zdarma shuttle bus, takže vás popoveze na různé vyhlídky, do obchodu, kempu, informačního centra, muzeí, restaurací, čtyřmi parkovišti a na nádraží. Jo opravdu sem odněkud z města dovedli malou železnici, aby jim vozila turisty (čemuž moc nerozumím, protože stejně jezdí všichni autem). Rozhodli jsme se využít místního kempu (a hlavně sprchy) a šli si zamluvit místo. Paní nás někam ubytovala (původní požadavek "u koupelny" se ukázalo příliš nepochopila a pro ní koupelna = záchod). Nechali jsme auto u kempu a jeli busíkem na začátek cesty kolem vyhlídek. Jindra chvíli ťapala a nosila kusy skal a kamenů, vozila kočárek, ale po chvíli se nechala přesvědčit aby si zalezla do kočárku, protože bylo chladno. Lidí na této straně bylo minimum a pěšky podél nešel skoro nikdo, tak jsme si mohli vychutnávat vyhlídky bez davů. Když jsme se blížili k informačnímu centru tak davy zhoustly a vypadalo to jak na Václaváku. A to není sezóna, netuším jak se tam lidi vejdou v plném létě. Počasí se pomalu zatahovalo a na druhé straně kaňonu už začínalo pršet. Celkem naivně jsme doufali, že je tak velká vzdálenost, že to k nám nedojde, ale v okamžiku kdy nám na hlavu začaly padat kroupy s deštěm jsme o naději přišli. Přeháňka celkem vydatná a dlouhá, poloběhem s ječícím kočárkem (kroupy v kočárku jsou špatně, pláštěnka je špatně, celý den nespala.. no vyberte si) jsme překonali 1.5 míle k druhému informačnímu centru. To už bylo zhusta našlapané a přeplněné, stejně jako všechny hospody a volné prostory. S tunou dalších lidí jsme našli azyl na chodbě a později v jednom suvenýrovém obchodě na jakési starožitné lavici.

Dali jsme svačinu, kafe a po čase začalo být lépe, přestalo tak pršet a místy vykouklo sluníčko. Tak jsme vyrazili udělat ještě pár fotek a pak vyrazili busíkem do informačního centra. To je moc pěkně udělané a v kině promítají 30 minutový naučný film, který se Jindře tak líbil, že ho musela vidět 2x. Pak jsme to vzali pěšky zpátky do kempu. Postavili jsme náš minipřístřech a zaparkovali miniauto uprostřed megastanového místa (působili jsme trochu exoticky mezi těmi obrovskými karavany a stany). Prozkoumání "koupelny" bylo zklamáním sprcha žádná. Ta byla na jiné straně kempu (tj, cca 1 km). Protože Jindra byla už úplně mrtvá tak jsme jeli do sprchy autem, v kočárky by usnula než bychom tam dojeli. $2 za 8min horké vody, ale bylo to skvělé. Zalezli jsme do přístřechu a čekali co bude v noci. Zase pršelo, ale k ránu to podezřele šustilo a hle on to padal sníh a bylo pěkně pod nulou. Poněkud ztuhlí jsme se sbalili, Jindra snídala na záchodech (protože tam bylo nad nulou) a čekali na sluníčko. Počasí nic moc, zajeli jsme zase do informačního centra na druhé kolo naučného filmu, stavili se nakoupit jídlo a nějaký ten suvenýr, stavili se v knihovně na počítačích a dětských knihách. Po poledni jsme vyrazili autem na další dlouhý přejezd - zpátky do Utahu do Monument valley (s neplánovanou zastávkou v Navajo National Monument).

Pro zájemce máme ještě více fotek a mapu cesty.